Gabriel Fauré

Gabriel Fauré
Gabriel Fauré
	Gabriel Fauré, 1889, portrét od Johna Singera Sargenta
Rodné jméno	Gabriel Urbain Fauré
Narození	12. května 1845; Pamiers
Úmrtí	4. listopadu 1924 (ve věku 79 let); Paříž
Příčina úmrtí	zápal plic
Místo pohřbení	Passy
Alma mater	Niedermeyerova škola v Paříži
Povolání	vysokoškolský učitel, hudební skladatel, varhaník, muzikolog, hudební pedagog, učitel, klavírista a kapelník
Zaměstnavatel	Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži (1892–1920)
Ocenění	rytíř Řádu čestné legie (1890); důstojník Řádu čestné legie (1903); člen Francouzského institutu (1909); komandér Řádu čestné legie (1910); velkodůstojník Řádu čestné legie (1920); … více na Wikidatech
Choť	Marie Fauréová (1883–1924)
Partner(ka)	Emma Bardacová; Marguerite Hasselmansová
Děti	Emmanuel Fauré-Fremiet; Philippe Fauré-Frémiet
Rodiče	Toussaint Fauré
Příbuzní	Emmanuel Frémiet (tchán)
Funkce	kapelník (La Madeleine; od 1876); ředitel (Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži; 1905–1920)
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gabriel Fauré (12. května 1845 Pamiers, jižní Francie – 4. listopadu 1924 Paříž) byl francouzský hudební skladatel působící ve 20. století.

Život

Mládí

Fauré, šesté, nejmladší dítě svých rodičů, se narodil v jihofrancouzské provincii Ariège, nedaleko Pyrenejí a španělských hranic. Jeho otec byl školním inspektorem a později ředitelem školy pro budoucí ředitele, ale mezi jeho předky se žádní hudebníci nenacházeli. Nicméně Gabriel projevoval hudební nadání již od devíti let a v roce 1854 získal stipendium na Škole klasické a duchovní hudby v Paříži a od jejího zakladatele Louise Niedermeyera a zůstal zde až do svých dvaceti let. Dostalo se mu přísné výuky, která ho měla připravit na dráhu chrámového sbormistra, a později se zde seznámil se svým učitelem hry na klavír, Camile Saint-Saënsem.

Dospělost

Po ukončení školy se Fauré v roce 1866 stal varhaníkem chrámu v Rennes, kde zůstal do roku 1870. Ačkoliv šokoval duchovní tím, že hrál v kostele operní hudbu a při bohoslužbách kouřil, strávil toto období plodně, dával hodiny a skládal nejrůznější skladby, hledaje svůj osobní styl. Pak přijal místo v pařížském kostele, ale odešel a poté strávil několik měsíců během prusko-francouzské války 1870–1871 v armádě, kde byl oceněn vyznamenáním Croix de Guerre. Po demobilizaci vystřídal rychle za sebou dvě místa v kostelích, nejprve v St. Honoré d’Eylau a pak v říjnu 1871 (po zhroucení revoluční komuny, která se téhož roku udržela deset měsíců u moci) jako asistent Widora u sv. Sulpicia. V roce 1874 opustil i toto místo a stal se zástupcem Saint-Saënse u Madeleine, a když jeho učitel v roce 1877 odstoupil, sbormistrem.

V té době byl již Saint-Saëns oceňovaným a vlivným přítelem, v jehož domě se Fauré setkával s mnohými význačnými hudebníky, jako byl d’Indy a Chabrier, stejně tak i spisovateli Flaubertem, George Sandovou a Turgeněvem. Bylo to rovněž období jeho románku s Marianne Viardotovou, dcerou zpěvačky Pauline Viardotové. V roce 1877 se zasnoubili, ale v říjnu zasnoubení zrušili. Jeho zjitřené city z té doby se odrazily patrně v jeho první houslové sonátě (1876), prvním klavírním kvartetu (1879) a baladě pro klavír a orchestr (1881). V březnu 1883 se oženil s Marií Fremietovou, dcerou sochaře. Měli spolu dva syny, z nichž první se narodil téhož roku a druhý v roce 1889. Nebyli spolu však příliš šťastni. Skladatel i nadále vyhledával rozptýlení v mimomanželských vztazích.

První úspěchy

Jeho hudební dráha se však vyvíjela slibně a v listopadu 1871 se spojil se Saint-Saensem, d’Indym, Chabrierem, Bizetem a dalšími a společně založili Národní společnost pro francouzskou hudbu, těleso zasvěcené podpoře „galského umění“, které mělo za úkol přivodit obrození francouzské hudby, a v roce 1874 se stal jejím tajemníkem. V téže době se stal horlivým obdivovatelem Wagnera a vyjížděl na představení jeho cyklu Prsten Nibelungův. Od roku 1880 se stal Faurého život zvnějšku jednotvárným, ačkoliv občas trpěl oslabujícími depresemi. Smrt jeho otce v roce 1885 uspíšila práci na Rekviem, jednom z jeho nejoblíbenějších děl, které však dokončil teprve v roce 1900, kdy umřela i jeho matka.

Závěr života a smrt

Pro své nesčetné písně a další hudbu si nalezl vydavatele a stal se vyhledávaným učitelem a inspektorem na provinčních konzervatořích. Stal se vůdčí osobností pařížského společenského života a hodně cestoval. V roce 1896 přijal místo staršího varhaníka v chrámu Madeleine a vystřídal Masseneta jako učitele skladby na pařížské konzervatoři, kde se jeho žákem stal Maurice Ravel, jenž ho miloval a obdivoval. Rovněž psal v letech 1903–1921 hudební kritiky do pařížského listu Le Figaro. V roce 1905 se stal ředitelem konzervatoře a ačkoliv trpěl ztrátou sluchu, odešel na odpočinek teprve v roce 1920, v pětasedmdesáti letech. Gabriel Fauré skládal až do své smrti, do roku 1924. Při jeho pohřbu v kostele, kde hrál, mu zaznělo jeho Rekviem.