Friedrich Jihn von Solwegen

Friedrich Jihn von Solwegen
Prezident Nejvyššího vojenského soudního dvora
Ve funkci:
1910 – 1912
Předchůdce Karl von Pfiffer
Nástupce Eduard Gangl
Velitel pevnosti Přemyšl
Ve funkci:
1909 – 1910
Předchůdce Anton Venus
Nástupce Hermann Colard
Vojenská služba
Služba Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost polní zbrojmistr (1909), polní podmaršálek (1904), generálmajor (1899)
Narození 30. června 1852
Kroměříž
Úmrtí 22. května 1913 (ve věku 60 let)
Vídeň
Profese důstojník a soudce
Ocenění Řád železné koruny 3. třídy (1898)
rytíř Císařského řádu Leopoldova (1904)
Řád železné koruny 1. třídy (1908)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Friedrich šlechtic Jihn ze Solwegen (německy Friedrich Eduard Alois Jihn Edler von Solwegen) (30. června 1852 Kroměříž – 22. května 1913 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. Jako absolvent vojenské školy zahájil svou kariéru v c. k. armádě na pozici nižšího důstojníka u dělostřelectva. Později působil u generálního štábu, postupoval v hodnostech a u různých posádek strávil několik let mimo jiné v Praze a ve Lvově. V roce 1901 byl povýšen do šlechtického stavu a v roce 1909 dosáhl druhé nejvyšší vojenské hodnosti polního zbrojmistra. V závěru své kariéry byl velitelem pevnosti v Přemyšlu (1909–1910) a nakonec zastával post prezidenta Nejvyššího vojenského soudního dvora (1910–1912).

Životopis

Narodil se v Kroměříži jako jediný syn c. k. majora Aloise Jihna (1823–1891) a jeho manželky Kristiny, rozené Eltzové (1826–1882). Vystudoval Technickou vojenskou akademii ve Vídni a do aktivní služby nastoupil jako podporučík k 9. dělostřeleckému praporu, odkud přešel o rok později k 9. dělostřeleckému pluku. Poté si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl v roce 1877 zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Jako štábní důstojník 36. pěší divize se zúčastnil okupace Bosny a Hercegoviny (1878) a v roce 1879 byl povýšen na kapitána. Poté působil na 5. odboru ministerstva války, od roku 1888 byl jako major šéfem štábu 25. pěší divize a později 1. pěší divize v Sarajevu.[1] V roce 1890 byl povýšen na podplukovníka a následující tři roky sloužil u 8. armádního sboru v Praze (1890-1893).[2] V roce 1893 dosáhl hodnosti plukovníka a převzal velení 30. dělostřeleckého pluku v Přemyšlu.[3]

V roce 1899 byl povýšen na generálmajora a byl jmenován velitelem 13. pěší brigády v Záhřebu.[4]. Odtud byl po dvou letech přeložen jako velitel 22. pěší brigády ve Lvově.[5] Zde strávil několik let, od roku 1904 v hodnosti polního podmaršála[6] jako velitel 43. pěší divize c. k. zeměbrany.[7] Ve Lvově pod ním jako šéf divizního štábu sloužil pozdější významný československý generál Alois Podhajský.[8][9] V roce 1909 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra[10] a v letech 1909–1910 byl velitelem pevnosti v Přemyšlu.[11] Nakonec v letech 1910–1912 zastával funkci prezidenta Nejvyššího vojenského soudního dvora (Obersten Militär-Gerichtshofen) ve Vídni. K datu 1. května 1912 byl penzionován[12] a zemřel o rok později ve Vídni ve věku šedesáti let.

Oženil se ve Vídni v roce 1878 s Herminou Wodovou (1854–1927), dcerou podnikatele a císařského rady Adolfa Wody. Z jejich manželství se narodily čtyři děti, z nichž nejstarší syn Robert (1878–1884) a nejmladší dcera Edita (1887–1888) zemřeli v dětství. Druhorozený syn Ernst (*1880) sloužil v armádě a za první světové války dosáhl hodnosti kapitána.

Tituly a ocenění

V roce 1901 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem ze Solwegen (Jihn Edler von Solwegen). Jako prezident Nejvyššího vojenského soudního dvora obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[13] Během vojenské kariéry byl několikrát vyznamenán, za účast na okupaci Bosny a Hercegoviny byl oceněn Válečnou medailí (1879). Později se stal nositelem Řádu železné koruny III. třídy (1898) a Řádu železné koruny I. třídy (1908), dále byl nositelem rytířského kříže Leopoldova řádu (1904). Byl též držitelem Vojenské záslužné medaile, Vojenského jubilejního kříže a Vojenského služebního odznaku pro důstojníky III. třídy. V zahraničí získal pruský Řád červené orlice II. třídy a komandér kříž Řádu rumunské hvězdy.[14]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1890; Vídeň, 1889; s. 177 dostupné online
  2. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1891; Vídeň, 1891; s. 108, 177 dostupné online
  3. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1894; Vídeň, 1894; s. 154, 177, 809 dostupné online
  4. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1900; Vídeň, 1899; s. 137, 161 dostupné online
  5. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1903; Vídeň, 1902; s. 131, 155 dostupné online
  6. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1905; Vídeň, 1904; s. 160 dostupné online
  7. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1909; Vídeň, 1909; s. 307, 922 dostupné online
  8. ↑ Schematismus der k.k. Landwehr und der k.k. Gendarmerie für 1905; Vídeň, 1905; s. 60 dostupné online
  9. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1905; Vídeň, 1905; s. 277, 818 dostupné online
  10. ↑ Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  11. ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer für 1910; Vídeň, 1909; s. 158 dostupné online
  12. ↑ Služební postup Friedricha Jihna in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 80 dostupné online
  13. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 242 dostupné online
  14. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Friedricha Jihna in: Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1912; Vídeň, 1912; s. 311 dostupné online

Literatura

  • VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2016; Praha, 2012; s. 188–189 (heslo Jihn ze Solwegen) ISBN 978-80-904241-7-3

Externí odkazy

Zdroj