Freya Stark

Freya Madeline Starková
Freya Madeline Starková (1923)
Freya Madeline Starková (1923)
Rodné jméno Freya Madeline Stark
Narození 31. ledna 1893
Paříž
Úmrtí 9. května 1993 (ve věku 100 let)
Asolo
Místo pohřbení Central Cemetery of Asolo
Alma mater Škola orientálních a afrických studií Londýnské univerzity
Bedford College
Royal Holloway and Bedford New College
Povolání objevitelka, autorka cestopisů, fotografka, esejistka a horolezkyně
Ocenění Burton Memorial Medal (1934)
Medaile Mungo Parka (1935)
Zakladatelova medaile (1942)
honorary citizen of Asolo (1946)
Gold Medal of the Society of Woman Geographers (1987)
… více na Wikidatech
Choť Stewart Perowne (od 1947)[1]
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Freya Madeline Starková (31. ledna 1893 Paříž – 11. května 1993 Asolo u Benátek) byla britsko-italská cestovatelka a autorka cestopisů. Napsala více než dvacet knih o svých cestách po oblasti Středního východu[2] a Afghánistánu a několik autobiografických děl a esejí. Proslavila se také tím, že jako jedna z prvních cizinců v moderní době procestovala jižní Arabskou poušť.

Život

Narodila se 31. ledna 1893 v Paříži, kde její rodiče studovali umění. Její matka Flora byla anglického, francouzského, německého a polského původu. Její otec Robert byl malíř z města Devon v Anglii. Freya Stark strávila největší část dětství v severní Itálii, neboť přítel jejího otce Pen Browning koupil tři domy v Asolu. Babička Frey z matčiny strany žila v Janově. Manželství jejích rodičů bylo nešťastné od samého začátku. Rozvedli se ještě když byla Freya dítě. Když bylo Freye devět, dostala Knihu tisíce a jedné noci a uchvátil ji Orient. Jako malá byla často nemocná a musela být jenom doma a četba jí pomáhala se vyrovnat se se situací. Když jí bylo třináct, dostaly se jí vlasy do továrního stroje a utrpěla vážný úraz, který poznamenal vzhled její tváře i vlasové části hlavy. Pro zakrytí jizev nosila pak pokrývky hlavy, často i velmi okázalé.

V mládí se, po překonání vážné nemoci, při níž jí hrozilo navždy upoutání na lůžko, začala věnovat studiu arabštiny, aby měla jazykový základ pro své plánované výpravy. Na cestu vyrazila v listopadu 1927, když jí bylo 34 let. Lodí se nechala dovézt do libanonského Bejrútu a odtud pokračovala do syrského Damašku, následně do Jeruzaléma, až svou cestu skončila v Káhiře. Celkem takto putovala sedm měsíců, po nichž se vrátila zpět do Evropy.[2]

Nakrátko odjela do Kanady, ale během září 1929 odcestovala do Bagdádu. Příští rok v dubnu se odtud vypravila do perského Hamadánu, odkud následně pokračovala do Kazvínu a následně do Ašnistánu. Pak se vydala k průsmyku Čada a po jeho překonání cestovala dále údolím řek Alamut a Kasir Rúd, které do té doby nebyly příliš probádány, až k hoře Kasir chán, na němž je zbudován hrad Alamút, jenž v 11. století představoval opevněné centrum Asasínů,[2] tajného ismáílitského hnutí.[3] Dál pak pokračovala ke Kaspickému moři, kde svou výpravu ukončila.[4]

Hned o rok později (1931) se vydala na další objevitelskou cestu, při níž se ubírala přes Raštagan a následně průsmyk Lala Čak, až se dostala k řece Šah Rúd a k Šahristánu. Odtud pokračovala k ruinám hradu Lamiasar. Následně ji postihla malárie a onemocněla i úplavicí. Přesto se jí podařilo dostat do údolí, které již znala ze své loňské výpravy. Prošla Salambarským průsmykem a pokusila se vystoupat na horu Tachet-i-Sulajmán (4490 m n. m.). To se jí ale nepovedlo, ale přesto pokračovala v prozkoumávání a mapování oblasti Mázandaránu.[4]

Po návratu do Evropy se Starková stala uznávanou odbornicí na arabské země a na Persii, tedy na oblast Středního východu. V průběhu druhé světové války byla nápomocna britskému ministerstvu informací, v němž se zaměřovala na oblast Arábie a tamní problematiku. S cestováním po celém světě pokračovala i po válce, kdy se vypravila do jižní Arábie, do oblasti Hadramaut, dále do Číny či do Turecka a po stopách Alexandra Makedonského procházela Malou Asií. Postřehy ze svých výprav uveřejňovala v cestopisech a několikasvazkovém autobiografickém díle.[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Virginia Blainová, Isobel Grundyová, Patricia Clementsová: The Feminist Companion to Literature in English. 1990.
  2. ↑ a b c MARTÍNEK, Jiří; MARTÍNEK, Miloslav. Světoví cestovatelé a mořeplavci. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 553 s. (Kdo byl kdo). ISBN 80-7277-206-6. Kapitola Philby Harry St. John Bridger, s. 397. [Dále jen Světoví cestovatelé a mořeplavci]. 
  3. ↑ SEDLÁŘOVÁ, Barbora. Asasíni ovládli umění úkladné vraždy, mýty je opředly dýmem z hašiše. iDNES.cz [online]. 2016-07-03 [cit. 2018-11-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c Světoví cestovatelé a mořeplavci, s. 471.

Externí odkazy

Zdroj