František Josef z Klebelsbergu
| František Josef z Klebelsbergu | |
|---|---|
 | |
| Narození |
24. července 1774 Třebívlice |
| Úmrtí |
28. prosince 1857 (ve věku 83 let) Třebívlice |
| Povolání | ekonom |
| Choť | Amalia von Levetzow (od 1843) |
| Rodiče |
Vojtěch Václav z Klebelsbergu (1738–1812) Antonie Krakowská z Kolowrat (1736–1799) |
| Příbuzní |
bratranec: Kašpar Šternberk (1761–1838) děd: Filip Nerius Krakovský z Kolovrat (1686–1773) |
| multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
František Josef hrabě z Klebelsbergu na Thumburgu (24. července 1774 Třebívlice – 28. prosince 1857 Třebívlice) byl český šlechtic, rakouský ministr, sběratel umění a spoluzakladatel Národního muzea v Praze a Pražské konzervatoře.
Život
Pocházel z české větve původně tyrolského rodu, povýšeného do šlechtického stavu svobodných pánů roku 1530, který v pobělohorské době založil svou českou větev. Roku 1666 získali Klebelsbergové český inkolát a roku 1733 byl Maxmilán Lambert z Klebelsbergu povýšen do hraběcího stavu[1]. František byl vnukem Josefa Arnošta z Klebelsbergu (1696–1737). Narodil se jako syn Vojtěcha Václava, hraběte z Klebelsbergu (†1812), apelačního rady a zemského soudce Království českého z jeho druhého sňatku s Antonií Kolowrat-Krakowskou (1737–1799), měl mladšího bratra Ferdinanda Františka (1775–1793), který padl jako praporečník rakouské císařské armády u Maubeuge. Z otcova prvního sňatku s Gabrielou Lažanskou měl František nevlastního bratra Jana Nepomuka (1768–1798) a sestru Annu Marii (*1772), provdanou Hildprandtovou z Ottenhausenu[1].
Vzděláním a diplomatickými schopnostmi na sebe František upozornil již v 90. letech 18. století, kdy vstoupil do rakouské diplomacie ve Francii. Brzy dosáhl postavení tajného císařského komorníka, sloužil postupně třem císařům (Leopoldu II., Františkovi I. a Ferdinandu V.). František Josef z Klebelsbergu od 20. let 19. století pomalu stoupal po dvorských a správních funkcích. V roce 1825 se stává zastupujícím místodržícím moravsko-slezským (guberniálním viceprezidentem), v roce 1827 skutečným tajným radou a zastupujícím místodržícím českým. V následujícím roce je jmenován místodržícím Dolních Rakous. V této funkci se vyznamenal při pomoci obětem a odstraňování následků škod velké dunajské povodně v roce 1830. Za své zásluhy a na přímluvu svého bratrance Františka Antonína Kolowrata je roku 1830 dosazen ve Vídni na post rakouského ministra financí, jeho čtyřleté vládní období bylo neúspěšné a skončilo státním dluhem. Jako ministr financí vystupoval proti velkým monopolům a místo toho prosazoval raději volnou hospodářskou soutěž. Ve své funkci také podpořil vznik Rakouského Lloydu, první rakouské paroplavební společnosti.
Dědictvím po otci vlastnil zámek Třebívlice na Litoměřicku a pražský palác čp. 144/II na nároží ulic Voršilské a Ostrovní (koncem 19. století byl zbořen před stavbou univerzitní koleje Arnošta z Pardubic). Další palác v Mariánských Lázních si dal postavit roku 1821.
Městečko Třebívlice nadále zveleboval novou výstavbou. Finančně pomohl se stavbou nové obecní školy i radnice. V roce 1818 dokonce František Josef z Klebelsbergu přesvědčil české gubernium a to jmenovalo Třebívlice lázněmi. V roce 1831 založil v Třebívlicích chudinský ústav, který následně i dotoval.
Rodina
Po dlouholetém vztahu se roku 1843 oženil s altmarskou šlechtičnou Amálií von Broesigke, ovdovělou paní von Levetzow. Sňatku dlouho bránil stav rozvedené nevěsty a odlišná konfese, Klebelsberg byl katolík, Amálie protestantka. Jejich manželství bylo bezdětné. Amálie si však ze dvou předchozích manželství přivedla tři dcery, z nichž nejstarší Ulrika von Levetzow (1804–1899) zdědila Třebívlice. František Klebelsberg zemřel na zápal plic doma na zámku v Třebívlicích a byl stejně jako jeho rodiče pohřben do rodinné hrobky pod výklenkovou kaplí na katolickém hřbitově u kostela sv. Václava v Třebívlicích.
Zájmy
Klebelsberg byl všestranně vzdělaný aristokrat. Jako velkostatkář byl na svém panství dobrým hospodářem, jako člen zemských spolků se zasazoval o rozšíření chovu ovcí či pěstování bource morušového. V pražském paláci a na zámku v Třebívlicích vybudoval knihovnu se vzácnými rukopisy, prvotiyk a literaturou mnoha oborů, od filozofie přes přírodovědu (geologie, mineralogie, geografie) a techniku, společenské vědy (historie, archeologie, heraldika), po beletrií, cestopisy i knihy o výtvarném umění. Jeho knihy svědčí o znalosti nejméně šesti jazyků - němčiny, francouzštiny, španělštiny, angličtiny a latiny. Byl milovníkem krásných žen, života, antické kultury, společníkem a obdivovatelem J. J. Winckelmanna a J. W. Goetha. Klebelsberg byl také majitelem bohatých granátových polí v okolí Třebívlic a v roce 1819 založil na svém panství brusírnu českých granátů. Ke společenským normám jeho doby patřily časté pobyty v lázních, proto si dal v Mariánských lázních vystavět hotel Weimar, který zčásti užíval pro sebe a své hosty, a především pronajímal. Navštěvoval také rád Teplice nebo Karlovy Vary.
Organizátor
Roku 1810 patřil v Praze k 8 šlechtickým signatářům zakládací listiny Společnosti pro zvelebení hudby v Čechách, která v roce 1811 pod názvem Pražská konzervatoř zahájila výuku žáků. Roku 1818 se přihlásil do užšího okruhu vlastenecky smýšlejících aristokratů - zakladatelů Vlasteneckého muzea, dnes Národního muzea v Praze. Společně s Janem Norbertem z Neuberka sestavil a vlastní rukou sepsal první stanovy muzea a jeho finanční know-how. Muzeum podporoval až do 40. let 19. století. Společně se svým bratrancem Kašparem ze Šternberka je pokládán za jeho zakladatele.
Pozůstalost
Svůj majetek odkázal manželce Amálii, po níž jej zdědila svobodná dcera Ulrika a dva její synovci Franz a Adalbert Rauchovi. Knihovna o 10 tisících dvazků se sbírkou grafiky byla deponována do Národního muzea[2]. Kromě malého souboru (1 rukopisné knížky památníku syna Tychona Braha a 11 tisků) byla posléze rozptýlena, všechny grafické listy rozprodány na aukci v Norimberku. Národnímu muzeu v Praze Klebelsberg odkázal svou bustu, sbírku sádrových odlitků a čestných klíčů tajného komořího[3]. Prostřednictvím pozůstalosti Ulriky von Lewetzow se Klebelsbergův mobilář ze zámku v Třebívlicích dostal do muzea města Mostu. Významnou část odeslali sudetoněmečtí radní v roce 1921 do Německa (do Národního Goethova muzea ve Výmaru), odkud se ale v roce 1934 vrátila zpět do Mostu. Dodnes jsou tak z velké části ve sbírkách Oblastního muzea a galerie v Mostě a v památníku města Třebívlice v zahradním domku tamějšího zámku.
Klebelsbergova písemná pozůstalost byla rozdělena do dvou fondů: Osobní korespondence a fragmenty genealogického bádání jsou uloženy v Archivu Národního muzea, fragmenty knihovny v Knihovně Národního muzea a její evidence v Památníku národního písemnictví v Praze.
Odkazy
Reference
- ↑ a b Rudolph Johann Meraviglia-Crivelli, Der böhmische Adel. Nürnberg 1886, s. 130, tab. 64
- ↑ Knihovna Národního muzea. provenio.net [online]. [cit. 2021-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-01.
- ↑ Dana Stehlíková, More valuable than originals? Plaster cast collection in the National Museum in Prague, in: Plaster casts : Making, Collecting and Displaying from Classical Antiquity to the Present. Walter de De Gruyter Berlin-New York 2010, s. 517-538
Literatura
- HANUŠ Josef: Národní museum a naše obrození. I-II. Praha 1921–1924.
- MAŠEK, Petr:: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, díl I, A-M. Praha Argo 2008, s. 460.
- SKLENÁŘ Karel, Obraz vlasti, příběh Národního muzea. Praha - Litomyšl : Paseka 2005
- ŠLAJSNA Jiří, Hrabě Jeroným František Tadeáš Michael Maria z Klebelsbergu na Thumburgu, in: Pod Hněvínem 5, Oblastní muzeum a galerie v Mostě, Most 2020
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu František Josef z Klebelsbergu na Wikimedia Commons
