François-Joseph Lefebvre

François-Joseph Lefebvre
Narození 25. října 1755
Rouffach
Úmrtí 14. září 1820 (ve věku 64 let)
Paříž
Místo pohřbení Hřbitov Père-Lachaise
Monument funéraire de François Joseph Lefebvre
Povolání politik a voják
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
Řád železné koruny
rytíř Řádu čestné legie
Vojenský řád sv. Jindřicha
velkokříž Vojenského záslužného řádu Karla Fridricha
… více na Wikidatech
Choť Cathérine Hübscher
Funkce vojenský guvernér Paříže (1799–1800)
francouzský pair
člen Konzervativního senátu
starosta Combaultu
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

François-Joseph Lefebvre, vévoda z Gdaňsku (25. října 1755 v Rouffachu (Alsasko – Francie) – 14. září 1820 v Paříži), byl francouzský revoluční generál a maršál Francie v době Francouzského císařství a restaurace Bourbonů.

Život

Lefebvre byl synem mlynáře z alsaského Ruffachu. Otec mu zemřel, když bylo Françoisovi 8 let a ten pak byl vychováván strýcem-farářem, který se synovci snažil poskytnout vzdělání, čemuž však ten úspěšně vzdoroval. V roce 1773 vstoupil do francouzské gardy a roku 1792 jako kapitán do revoluční armády a již v prosinci 1793 byl brigádním generálem a v lednu 1794 divizním generálem. Roku 1783 se oženil s prostou, ale inteligentní ženou, pradlenou Catherine Hubscherovou, která mu postupně porodila 14 dětí, z nichž tři zemřely v kojeneckém věku. Manželství bylo vzorné a Catherina byla svým neokázalým vystupováním a vtipnými odpověďmi proslulá a Napoleonem velmi oblíbená (madamme Sans Gene). Velel na Sáře a Mosele, zejména však na Sambře a Maase. Obvykle jako velitel předvoje. V bitvě u Fleurus (24. června 1794) velel pravému křídlu. Roku 1796 zvítězil nad Rakušany u Altenkirchen. Roku 1799 vedl sbor v Jourdanově armádě a byl nucen podstoupit s 8000 muži boj u Stockachu proti 30 000 Rakušanů. Těžce raněn zorganisoval spořádaný ústup a odjel se léčit do Paříže. Zde obdržel velení Vnitřní armády tvořené 17. divizí (byl tedy nominálně i velitelem pařížské posádky) v jejímž čele 19. brumaire (10. listopadu 1799) spolu s Leclercem d'Ostin vtrhl do Rady pěti set a osvobodil ohroženého předsedu Luciena Bonaparte. Napoleon Bonaparte, ke kterému Lefebvre věrně přilnul, jej jmenoval roku 1800 členem senátu v kterém pak působil až do Restaurace. Byl v první vlně jmenován maršálem (29. květen 1804). V pruském tažení roku 1806 velel v bitvě u Jeny gardovému dělostřelectvu a po bitvě u Pruského Jílového mu Napoleon svěřil obléhání a dobytí Gdaňsku (Danzig) a po obsazení města (27. května 1807) jej jmenoval vévodou z Gdaňsku.

V roce 1808 velel Lefebvre 5. armádnímu sboru ve Španělsku a zvítězil v bitvě u Duranga (31. října 1808), celkově však si na Pyrenejském poloostrově nevedl příliš úspěšně. Pak byl jmenován velitelem bavorské armády a v této funkci se podílel na bitvách u Eggmühlu a Wagramu, když předtím porazil Rakušany v bitvě u Abensbergu, následně potlačil povstání v Tyrolsku (Andreas Hofer). Roku 1812 velel v ruském tažení Staré gardě a roku 1814 po vpádu Spojenců do Francie svěřil mu Napoleon velení celého levého křídla armády – velmi zdatně si v této funkci vedl v bitvách u Montmirail, Arcis-sur-Aube a Champeaubert a podřídil se Bourbonům až po abdiklaci Napoleonově. Ludvíkem XVIII. byl 4. června 1814 jmenován pairem. Jelikož se během Sta dní opět bez váhání přidal k Napoleonovi a byl s Davoutem jediným, kdo jej vítal na nádvoří Tuilerií, ztratil po bitvě u Waterloo post paira i maršálskou hodnost. Ludvík XVIII. mu však hodnost maršála roku 1816 vrátil a roku 1819 byl Lefebvre opět jmenován pairem. Žil střídavě v Paříži a na svém venkovském sídle zámku Combault. Zemřel v Paříži na městnání srdeční (asthma cardiale) a je pohřben na hřbitově Pére Lachaise, v sousedství hrobu Massenova.

Externí odkazy

Literatura

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9. 
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4. 
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s. 
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X. 
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. – Vítězné roky. Třebíč: Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč: Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. – Pád orla. Třebíč: Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč: Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha: Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha: Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 – Orel proti orlu. Praha: Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1. 
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s. 
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s. 
  • MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0. 
  • TARABA, Luboš. Waterloo. Praha: Prostor, 1999. 440 s. ISBN 80-7260-016-8. 
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s. 
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9. 

Zdroj