Fairey Barracuda

Fairey Barracuda
Fairey Barracuda Mk II (P9926) s 18palcovým torpédem
Fairey Barracuda Mk II (P9926) s 18palcovým torpédem
Určení palubní střemhlavý a torpédový bombardér
Výrobce Fairey Aviation Co. Ltd., Westland Aircraft a Blackburn Aircraft
Šéfkonstruktér Marcel Lobelle
První let 7. prosince 1940
Zařazeno 10. ledna 1943
Uživatel Fleet Air Arm
Kanadské královské námořnictvo
Nizozemské námořní letectvo
Francouzské letectvo
Výroba 1941–1945
Vyrobeno kusů 2572[zdroj?!]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fairey Barracuda byl první britský jednoplošný palubní torpédový a střemhlavý bombardér užívaný v době druhé světové války. Mělo se jednat o letoun, který by byl náhradou za dvouplošníky Fairey Swordfish a Fairey Albacore. Jeho konstrukce však nebyla příliš zdařilá, a to zejména v tom, že se jednalo o pomalý stroj, který měl navíc složitý mechanismus zatahování kol do trupu.

Vznik

Britské Ministerstvo letectví zformulovalo požadavky na nový letoun v roce 1937 specifikací S.24/37, které byly v lednu 1938 upřesněny. Jednou ze šesti firem reagujících na výzvu byla i společnost Fairey Aviation Company, jejíž návrh zaujal společnou komisi Ministerstva letectví a Admirality. V červnu 1938 proto obdržela objednávku na dva prototypy.

Vývoj

První prototyp označený Fairey Type 100 (P1767) vzlétl 7. prosince roku 1940 z továrního letiště Great West Aerodrome[1] v květnu 1941 byl zkoušen na letadlové lodi HMS Victorious a na podzim téhož roku byly jeho vlastnosti ověřovány ve Výzkumném ústavu letadel a výzbroje v Boscombe Down.

Druhý prototyp (P1770) s modifikovanými ocasními plochami byl zalétán 29. června 1941. Pohon prototypů zajišťoval dvanáctiválcový motor do V Merlin 30 s výkonem 927 kW. Stejná pohonná jednotka byla zabudovaná i do prvních jednatřiceti sériových strojů Fairey Barracuda Mk.I. Produkce probíhala jak u společnosti Fairey ve Stockportu, tak u společnosti Westland v Yeovilu.

Další sériově vyráběná varianta s motorem Rolls Royce Merlin 32 s výkonem 1206 kW pohánějícím čtyřlistou vrtuli nesla označení Barracuda Mk.II. První „dvojky“ se dostaly k bojovým jednotkám v březnu roku 1943 a do prvních bojových akcí zasáhly s 810. perutí umístěné na HMS Illustrious v srpnu 1943.

Následující typ Barracuda Mk.III byl vybaven protilodním vyhledávacím radiolokátorem ASV Mk.IIN nebo ASV Mk.X s parabolickou anténou. Nejznámější vojenskou akcí Barracud se staly nálety na německou bitevní loď Tirpitz mezi dubnem a srpnem roku 1944.

Koncem roku 1944 vzniklo přestavbou z Mk.II deset letounů Barracuda Mk.IV s motorem Rolls Royce Griffon 37 s výkonem 1485 kW.

16. listopadu 1944 vzlétl prototyp Barracuda Mk.V s motorem Griffon VII o výkonu 1360 kW. Byl to přestavěný starší model Mk.II (P9876), který v pozdějších fázích zkoušek obdržel motor Griffon VIII o stejném výkonu.[2] Po prototypu bylo přestavěno dalších šest strojů z upravených dílů starších verzí. Prvním ze třicetikusové série Mk.V s motorem Griffon 37 o výkonu 1485 kW byl letoun s č. RK530 zalétaný 22. listopadu 1945. Tato varianta byla vybavena protilodním radarem ASH, měla zesílený drak, větší křídlo a palivové nádrže. Obrana zadní polosféry dvojkulometem Vickers K byla vypuštěna a osádka byla redukovaná na dva členy. Poslední Mk.V dolétaly v roce 1950 u cvičné 744., 750. a 753. squadrony. V různých obměnách bylo vyprodukováno 2572[zdroj?!] kusů těchto letounů.

Specifikace

Fairey Barracuda
Fairey Barracuda Mk.III
Fairey Barracuda Mk.I

Technické údaje

Výkony

  • Rychlost: 338 km/h
  • Dostup: 6585 m
  • Dolet: 1165 km

Výzbroj

Odkazy

Reference

  1. ↑ SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla Velké Británie 1939-45 1. díl. Plzeň: Fraus, 1995. 68 s. ISBN 80-85784-37-8.
  2. ↑ NĚMEČEK, Václav. Fairey Barracuda V. Letectví a kosmonautika. Březen 1985, roč. LXI., čís. 10, s. 27.

Literatura

  • SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla Velké Británie 1939-45 1. díl. Plzeň: Fraus, 1995. 68 s. ISBN 80-85784-37-8. 
  • NĚMEČEK, Václav. Fairey Barracuda V. Letectví a kosmonautika. Březen 1985, roč. LXI., čís. 10, s. 27. 

Externí odkazy

Zdroj