Erasmus Rotterdamský

Erasmus Rotterdamský
Narození 28. října 1466
Rotterdam
Úmrtí 12. července 1536 (ve věku 69 let)
Basilej
Příčina úmrtí úplavice
Místo pohřbení Basilejská katedrála
Povolání překladatel, filozof, teolog, esejista, překladatel Bible, spisovatel, Lady Margaret's Professor of Divinity, latinista, římskokatolický kněz a vysokoškolský učitel
Alma mater Pařížská univerzita (od 1495)
Collège de Montaigu
City Gymnasium
Turínská univerzita
Queens' College
Univerzita v Cambridgi
College of Sorbonne
Témata křesťanská filozofie a humanismus
Významná díla Chvála bláznivosti
De civilitate morum puerilium
The Education of a Christian Prince
Vlivy epikureismus
Marcus Tullius Cicero
Giovanni Pico della Mirandola
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Socha Erasma Rotterdamského v Rotterdamu
Erasmus von Rotterdam od Hanse Holbeina mladšího

Erasmus Desiderius[1]Rotterdamský, vlastním jménem Gerrit Gerritszoon, (27. října 1466 Rotterdam – 12. července 1536 Basilej) byl holandský myslitel, augustiniánský kanovník a představitel renesance a humanismu.[2]

Život

Holandský filolog a filozof Erasmus se narodil roku 1466 zřejmě v Rotterdamu. (Novější výzkumy však ukazují, že se mohl narodit též v Goudě jako Geert Geertsen. Údajně se mylně domníval, že jméno Gerrit pochází ze slova „toužit“, a proto si zvolil latinizované jméno Desiderius.) Patřil mezi nejvýznamnější a nejvlivnější představitele evropského humanismu, je považován za předchůdce reformace, ačkoli sám se stavěl velmi kriticky k jejím projevům (opustil například kvůli reformě basilejské univerzity svou milovanou Basilej). V náboženských sporech první poloviny 16. století byl přívržencem náboženské tolerance.

Nejprve byl augustiniánským řeholníkem, od roku 1492 byl po svém kněžském svěcení ve službách biskupa v Cambrai. V letech 1495 až 1499 studoval v Paříži, jako kněz procestoval celou Evropu a stal se slavným učencem. Mezi roky 1506 a 1509 žil v Itálii a mezitím pobýval v Nizozemí a Anglii. V letech 1514 až 1521 žil v Basileji, odkud vycestovával, aby nechal u svého přítele Johanna Frobena tisknout své knihy. Od roku 1524 opět bydlel v Basileji, avšak po získání města na stranu reformace Ulricha Zwingliho odešel na protest do Freiburgu. Zemřel na tyfus.[3] Pohřben byl v basilejské katedrále.

Dílo

Erasmus vyhlašuje nové chápání úkolů a způsobů filozofování, nazývaje svou soustavu mravnosti "filozofií Kristovou"[4]

Prvním vážnějším Erasmovým dílem je Enchiridion militis christiani (Příručka křesťanského vojáka, 1503). V této krátké práci se Erasmus snažil vytvořit pohled na normální křesťanský život, který posléze po zbytek svého života dotvářel. Za hlavní zlo doby považoval formalismus, respekt k tradicím bez ohledu na skutečné Kristovo učení. Nabídl řešení: každý se má v každém okamžiku bez obav ptát, co je zásadní a co je důležité.

Svým nejznámějším spisem, satirou Chvála bláznivosti (Encomium moriae, 1509), se s výsměchem i vážností věnoval hluboce zakořeněným omylům doby a barvitě je vyobrazoval. Je napsán formou monologu, personifikovanou Bláznivostí kritizuje autor různé vrstvy společnosti – především církev, učence, krále a filozofy. Autor prokázal znalost klasické antické literatury a bible i v poměrech tehdejší Evropy. V díle ironickým způsobem upozorňoval na nedokonalost lidí.

Roku 1516 vydal knihu O výchově křesťanského vladaře (Institutio principis christiani), jejíž vydání inicioval zřejmě jeho třetí a poslední pobyt v Anglii téhož roku. Knihu věnoval jako radu mladému králi Karlu V. Obecné principy cti a upřímnosti aplikoval Erasmus na konkrétní úkoly knížete, kterého zobrazil jako služebníka svého lidu. Dílo bývá srovnáváno s Machiavelliho Vladařem (1537) jako nejvýznamnějším spisem o vládě 16. století. Je vhodné obě díla porovnat. Machiavelli uváděl, že k udržení vlády politickou sílou je pro knížete bezpečnější být obávaný než milovaný. Erasmus dával přednost opačnému stanovisku a uváděl, že vladař potřebuje pro spravedlivé a shovívavé vládnutí všestranné vzdělání a musí se vyvarovat jakékoli formy útisku.

Erasmus stál jakožto kritik a vydavatel u počátků moderní filologie. Stanovil mimo jiné také v současnosti používanou (ačkoli nesprávnou), tzv. „humanistickou“ výslovnost klasické řečtiny. Okolo roku 1505 se v návaznosti na Lorenza Vallu začal věnovat biblické filologii a roku 1516 vydal kritické vydání řeckého textu Nového zákona s vlastním latinským překladem a poznámkami. Tuto knihu věnoval papeži Lvu X. a pro její vydání užil nově obnovených rukopisů. Ve druhém vydání zavedl pro pojmenování Nového zákona v latině namísto termínu instrumentum dnes běžné testamentum. Erasmova kritického textu použili např. pro anglický překlad překladatelé krále Jakuba I. (King James Bible), z prvních českých překladů jej použil Václav Beneš Optát. Erasmův text byl později označován jako textus receptus. Kromě prvního vydání se Erasmus zasloužil o další vydání v letech 1522, 1527 a 1535.

Erasmovy reformační aktivity nebyly vítány ani z katolické, ani z reformační strany. Poslední roky jeho života byly poznamenány spory s těmi, kteří mu dosud byli sympatičtí. Mezi nimi byl význačný především spor s Ulrichem von Hutten, výrazným géniem, který se přidal na Lutherovu stranu. Erasmus Ulricha obvinil, že překroutil či nepochopil jeho výroky ohledně reformace a opakuje svou pozici nestranit žádné ze stran.

Nejvýznačnější prací posledních let Erasmova života je Ecclesiastes (Kazatel, 1535), v níž popsal kázání jako nejdůležitější úkol křesťanského kněze. Krátký traktát z roku 1533 Příprava na smrt pak poukazoval i na jiné Erasmovy důrazy a tendence, když se snažil vyzdvihnout dobrý život jako nezbytnou podmínku šťastné smrti.

Krátce před smrtí sepsal knihu De puritate ecclesiae christianae (Čistota křesťanské církve), v níž se snažil obě znepřátelené strany v reformačních sporech usmířit. V některých svých snahách byl považován též za předchůdce osvícenství.

Katolická církev zařadila několik spisů Erasma Rotterdamského na Index zakázaných knih, kde byly uváděny až do konce 19. století.[pozn. 1]Index z roku 1900 a vydání následující už díla Erasma Rotterdamského neuvádějí,[6] ale podle všeobecných předpisů zápovědi cenzurovaných knih platilo jejich odsouzení dle jiných předpisů i nadále.[7]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Některé Erasmovy spisy jsou uvedeny např. ještě v Indexu z roku 1892.[5]

Reference

  1. ↑ Erasmus von Rotterdam [online]. gutenberg.spiegel.de [cit. 2016-05-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ MUNKLER, Herfried. Ein Humanist zwischen den Fronten: Erasmus von Rotterdam: Stets auf Ausgleich bedacht. Die Zeit. 1986-07-18. Dostupné online [cit. 2016-05-17]. ISSN 0044-2070. 
  3. ↑ Erasmus von Rotterdam [online]. www.whoswho.de [cit. 2016-05-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ Gorfunkel, s. 135.
  5. ↑ Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 132.]
  6. ↑ Index Librorum Prohibitorum Ssmi D.N. Leonis XIII Jussu et auctoritate recognitus et editus: praemittuntur constitutiones apostolicae de examine et prohibitione librorum. Romae: Typis Vaticanis, 1900. xxiii, 316 s. [Viz str. 122.]
  7. ↑ LOSKOT, František. O indexech zakázených knih [online]. Praha: Volné myšlenky, 1911 [cit. 2020-10-03]. S. 10–11 i jiné. Dostupné online. 

Literatura

Česká vydání Erasmových děl

  • Humanismi et pacis praedicator / Hlasatel humanistických a mírových myšlenek, Praha : [s.n.], 1958. (latinský text a český překlad Erasmových spisů „Nářek míru“ a „O slušném chování dětí“)
  • Živá tvář Erasma Rotterdamského (výbor z textů), Praha : Vyšehrad, 1985.
  • Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti. List Martinu Dorpiovi. přel. R. Mertlík a J. Hejnic, Praha : Aurora, 1995 (předtím Praha : Odeon, 1966; Praha : Mladá fronta, 1986).
  • Erasmus Rotterdamský: Důvěrné hovory, přel. J. Dvořáček, Praha : Votobia, 1999.
  • Erasmus Rotterdamský: O svobodné vůli, přel. K. Korteová, Praha : OIKOYMENH, 2006.
  • Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti, přel. R. Mertlík, Praha : XYZ, 2008.
  • Erasmus Rotterdamský: O výchově křesťanského vladaře, přel. D. Korte, Praha : Občanský institut, 2009.
  • Erasmus Rotterdamský: Hérakleovy práce, přel. D. Sanetrník, in: Auriga (ZJKF) 51, 2009, s. 84–98 (úvod s. 84–89, překlad s. 90–98).

Česká sekundární literatura

  • SVATOŠ, Martin; SVATOŠ, Michal. Živá tvář Erasma Rotterdamského. Praha : [s.n.], 1985.
  • ZWEIG, Stefan. Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Praha : [s.n.], 1997.
  • JOHNSON, Paul. Dějiny křesťanství, kap. V. Brno : [s.n.], 1999.
  • HEER, Friedrich. Evropské duchovní dějiny. Praha : Vyšehrad, 2000.
  • SANETRNÍK, David. Reformní theolog Erasmus Rotterdamský a jeho polemika s Lutherem. in: Erasmus Rotterdamský, O svobodné vůli. Praha : [s.n.], 2006. S. 7–103.
  • Erasmovo dílo v minulosti a současnosti evropského myšlení. usp. T. Nejeschleba a J. Makovský, Brno : CDK, 2012. ISBN 978-80-7325-301-1
  • CETL, Jiří aj. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. [Kapitola „Erasmus Rotterdamský – program tolerance" je na str. 216–222; autorem je Jaroslav Kudrna.]
  • GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič, 1987. Renesanční filozofie (původním názvem: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda. 377 s. S. 131–140. 
  • McGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. Obzor; sv. 10. ISBN 80-85190-61-3. [Stať „Desiderius Erasmus Rotterdamský" je na str. 160–164.]
  • TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Heslo „Erasmus Desiderius" je na str. 820–822.]

Související články

Externí odkazy

Zdroj