Ekofeminismus

Ekofeminismus je směr v rámci jak enviromentálního hnutí, tak i feminismu. Jako směr feminismu se liší především pohledem na rovnost, která nemá být pouze mezi mužem a ženou, ale také mezi člověkem a přírodou, která je podle ekofeminismu podřízena mužům.[1] Praktikování ekofeminismu tak může v každodenním životě vytvořit skutečně spravedlivou společnost založenou na ekologických a feministických myšlenkách, kde lidská bytost žije v souladu s principy přírody. [2]

Historie ekofeminismu

Myšlenky propojení feminismu a boje za klimaticky spravedlivější svět přišlo již před prvním využitím termínu ekofeminismus. Například v roce 1965 bylo publikováno dílo Silent Spring od autorky Rachel Carson. Její kniha vedla ke zrodu mnoha žensky orientovaných environmentálních hnutí, přestože ona sama feministkou nebyla. Je některými doteď nazývána jako matka ekofeminismu a enviromentalismu.[3] V roce 1970 byl poprvé oslaven tzv. Den Země. Jeho vznik byl podnícen zejména politickou teorií a historií, nejvíce marxismem, spiritualitou a enviromentalismem.[4]

Samotný termín ekofeminismus poprvé využila v roce 1974 francouzská spisovatelka Francoise d’Eaubonne ve své knize Feminismus nebo smrt.[4] Začátek debaty o ekofeminismu spustila Carolyn Merchant, prvně v díle The Death of Nature: Women, Ecology and the Scientific Revolution, kde popisovala propojení žen s přírodou v zápase proti patriarchálnímu světu.[3] Všechny pomyslné zakladatelky spojovaly liberální, radikální a socialistický feminismus dohromady. Z liberálního feminismu byl využit hlavně reformismus pomocí zákonů, radikální k analýze devalvace žen a přírody v západní civilizaci a socialistický k analýze industrialismu jako příčiny ničení životního prostředí.[4]

První veřejné setkání ekofeministek se konalo v březnu roku 1980, v americkém Amherstu byla svolána první ekofeministická konference nesoucí název Ženy a život na Zemi: Konference o ekofeminismu 80. let. Byla zde diskutována témata jako feminismus, militarizace, zdraví a ekologie, mezi nimiž se hledaly souvislosti.[5]

Reference

  1. ČERNOCH, Petr. Ekofeminismus. , 2010 [cit. 2023-12-05]. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. . Dostupné online.
  2. Healing the wounds: the promise of ecofeminism. Příprava vydání Judith Plant. Philadelphia, PA: New Society Publishers 262 s. ISBN 978-0-86571-153-2, ISBN 978-0-86571-152-5. 
  3. a b FEDERICI, Eleonora. Why Ecofeminism Matters. Iperstoria. 2022-12-22, s. No. 20 (2022): Changing the (Cultural) Climate with Ecocriticism and Ecolinguistics. Dostupné online [cit. 2023-12-05]. DOI 10.13136/2281-4582/2022.I20.1256. (anglicky) 
  4. a b c Reweaving the world: the emergence of ecofeminism. Příprava vydání Irene Diamond, Gloria Feman Orenstein. San Francisco: Sierra Club Books 320 s. ISBN 978-0-87156-623-2, ISBN 978-0-87156-694-2. 
  5. MIES, Maria; SHIVA, Vandana; SALLEH, Ariel. Ecofeminism. London New York: Dublin 328 s. (Critique influence change). ISBN 978-1-85649-155-6, ISBN 978-1-350-37988-6. 

Zdroj