Egon Karter

Egon Karter
Základní informace
Narození 18. říjen 1911
Moravská Ostrava
Úmrtí 17. listopad 2006
Basilej, Švýcarsko
Žánry opera,
Povolání herec, zpěvák, podnikatel
Hlasový obor tenor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Egon Karter (* 18. října 1911 Moravská Ostrava – 17. listopadu 2006 Basilej, Švýcarsko) byl česko-švýcarský herec, operní zpěvák (tenor), divadelní podnikatel, zakladatel basilejského divadla Komedie.

Život

Egon Karter se narodil v roce 1911 v Moravské Ostravě Josefovi a Heleně, rozené Kuppermanové. Studoval na německém gymnáziu v Moravské Ostravě. Lásku k divadlu si vypěstoval velice brzy, utekl kvůli němu dokonce zprvu z domova.

V roce 1928 hrál v Opavě, dále u šumavského kočovného divadla v Karlových Varech, Jablonci, Františkových Lázních, Ústí nad Labem, Mariánských Lázních, Praze, Brně a Bratislavě. Od roku 1933 hrál v Meranu, Bolzanu, Vídni, v Belgii, Turecku, Řecku, Švýcarsku, Itálii a nakonec se usadil v Holandsku.

Působil takřka ve všech tehdy hraných operetách, dostával role i v operách. Objevil se na jevišti s tehdejšími hvězdami německy mluvícího divadla Alexandrem Moissim, Richardem Tauberem, Leo Slezakem, Albertem Bassermannem, Fritzem Kortnerem, Alfredem Piccaverem, Verou Schwarzovou, Gittou Alparovou nebo Ernstem Marischkou. Přátelil se s Franzem Lehárem a po válce s Heinzem Rühmannem a Friedrichem Dürrenmattem. Jak s politováním konstatuje ve svém životopise, k filmu se v rozhodujícím období své kariéry, tedy v polovině třicátých let ve svém tehdejším působišti Vídni, nedostal kvůli neárijskému původu. Zahrál si jen jednou ve vedlejší roli filmu Das Geheimnis der Mondscheinsonate (Tajemství měsíční sonáty).

V roce 1937 odešel do Holandska, kde se poprvé oženil a založil tam židovské divadlo. Když se kolem něj po okupaci Holandska začal svírat kruh, uprchl před nacisty v roce 1942 s falešnými doklady přes Belgii, okupovanou a neobsazenou Francii do Švýcarska. Nepostihl ho osud mnohých uprchlíků do této země, nebyl vykázán a vydán pronásledovatelům. Směl zůstat v internaci, která byla zpočátku vězeňského charakteru, ale časem se poměry uvolnily a od roku 1943 směl hrát v divadle v Solothurnu. Tam se také seznámil se svou budoucí manželkou, herečkou z Curychu Charlottou Senderovou, a setkal se s českým divadelníkem v exilu, hercem a dramatikem Petrem Lotarem, s nímž spolupracoval i později.

Po válce trvale zakotvil v Basileji. Roku 1950 založil svoje divadlo Komödie, které se později stalo součástí Městského divadla. Současně vedl divadelní nakladatelství Reiss-Verlag, v němž mj. vydával hry Friedricha Dürrenmatta a Františka Langera. Svůj život popsal vtipně a ironicky, tedy způsobem sobě vlastním, v memoárech Das Leben - eine Komödie: Odyssee eines Komödianten


Díla

  • Egon Karter: Das Leben - Eine Komödie: Odyssee Eines Komodianten. Hg.: Raymond Petignat. Ringier Zürich 1988 (autobiografie), ISBN 3-907512-01-4
  • Egon Karter: Hommage an Friedrich den Grossen von Konolfingen. Geschichten von und mit Friedrich Dürrenmatt. Hg.: Raymond Petignat. Basel 1991, ISBN 3-9520222-0-9
  • Egon Karter: Theater ungeschminkt. Anekdoten, Begegnungen, Reminiszenzen. Opinio, Basel 2001, ISBN 3-03999-012-8

česky pouze vybrané kapitoly z autobiografie Egona Kartera - v Divadelních novinách 1-6/2009, překlad Pavel Chabr

Literatura

  • Thomas Blubacher: Egon Karter. In: Andreas Kotte (Hrsg.): Theaterlexikon der Schweiz. Band 2, Chronos, Zürich 2005, ISBN 3-0340-0715-9, S. 964.
  • Hansueli W. Moser-Ehinger: Mehr Platz für das Schauspiel in einer «Musikstadt». Egon Karters Komödie in Basel. In: Mimos. Jahrgang 51, 1999, S. 13f.
  • Reinhardt Stumm: «Wir haben ein Schächtelchen». 50 Jahre Basler Komödie. In: Basler Magazin. 38/2000, S. 3–6.
  • nekrology ve švýcarských novinách: Basler Zeitung 22. 11. 2006 (Hansjörg Schneider), Mittelland-Zeitung 23. 11. 2006 (Paul Schorno)

Externí odkazy

  • Literatura v katalogu Universitätsbibliothek Basel
  • Literatura v katalogu Deutsche Nationalbibliothek
  • Egon Karter in der Internet Movie Database
  • Stefan Koslowski: Egon Karter. In: Historisches Lexikon der Schweiz.

Zdroj