Edrioasteroidea

Jak číst taxoboxEdrioasteroidea
alternativní popis obrázku chybí
Streptaster vorticellatus
(velikost exempláře 13 mm)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Nadoddělení trojlistí (Bilateria)
Oddělení druhoústí (Deuterostomia)
Kmen ostnokožci (Echinodermata)
Třída Edrioasteroidea
Billings 1858
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Edrioasteroidea je vyhynulá třída ostnokožců, která se objevila v kambriu a přetrvala do permu. Edrioasteroidi se vyskytovali v mělkých vodách tehdejších oceánů.[1] Řada edrioasteroidů se vyznačovala radiální pentagonální symetrií, avšak někteří raní zástupci ještě měli symetrii 2-1-2. V praxi to znamená, že ambulakrální soustava ještě neměla 5 stejně dlouhých kanálů jako u moderních ostnokožců, ale spíše 2 a 2 a jeden menší, jako je tomu např. u druhu Carneyella ulrichi (viz obrázek níže). Fosilie edrioasteroidů jsou sice převážně ploché, avšak předpokládá se, že jejich tělo mohlo být nějakým způsobem nafouklé. Hřbetní (spodní) strana edrioasteroidů byla přichycena k substrátu, horní (ústní) strana směřovala do vodního sloupce. Ústa byla uprostřed, řitní otvor hned pod ústy, tzn. na stejné tělní straně (srv. např. s hvězdicemi, které mají řitní otvor na opačné straně od úst). Většina edrioasteroidů měla skelet z vápnitých tělísek, podobně jako je tomu u moderních ostnokožců.[2]

Nejstarší edrioasteroidi žili přichyceni na měkkému substrátu intertidálních oblastí. Tento měkký substrát v počátečních fázích kambria představovaly tzv. sinicové rohože, čili hluboké nánosy sinic, které byly široce rozšířeny ve všech oceánech. V průběhu kambria se však začaly objevovat nové organismy jako gastropodi a další býložraví živočichové, kteří tyto rohože začali spásat. To mělo za následek postupný, avšak nakonec většinový úbytek sinicových nánosů. Edrioasteroidům tedy nezbylo, než se přizpůsobit novému substrátu, nebo vymřít.[3]

K výměně přichycujícího podkladu z měkkého na tvrdý došlo u edrioasteroidů v období Wuliuanu, což je páté období kambria datované do let 509 – ~504,5 mya. Nejstarší známý zástupce edrioasteroidů, který se začal přichycovat k tvrdému podkladu, je Totiglobus spencensis, jehož nalezená fosilie byla stále přichycena hřbetní stranou na ulitě hyolita. Za zmínku přitom stojí, že jeho blízký příbuzný Totiglobus nimius se stále přichycoval hřbetní stranou k měkkému podkladu. V době Wuliuanu došlo i k výměně funkčního mechanismu přichycení, který u měkkých substrátů představovala nějaká forma sukce. Od Drumianu (~504.5 – ~500,5 mya) u edrioasteroidů dominovalo přichycení k tvrdým podkladům.[4] Jelikož život edrioasteroidů byl spjat k přichycením k substrátu, krmili se především pasivně, tzn. zachytávali potravu z vodního sloupce. Řada druhů již měla vyvinuty podie, čili trubičkovité výčnělky ambulakrální soustavy, které jim v lapání jídla patrně pomáhaly.[5]

Odkazy

Reference

  1. BRIGGS, Derek E. G.; SIVETER, Derek J.; SIVETER, David J. An edrioasteroid from the Silurian Herefordshire Lagerstätte of England reveals the nature of the water vascular system in an extinct echinoderm. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2017-09-13, roč. 284, čís. 1862, s. 20171189. PMID: 28904139 PMCID: PMC5597833. Dostupné online [cit. 2023-07-14]. ISSN 0962-8452. DOI 10.1098/rspb.2017.1189. PMID 28904139. 
  2. Exclusively Fossil Taxa [online]. Digital Atlas of Ancient Life [cit. 2023-07-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Scientists discover evolutionary link to modern-day echinoderms. Scientists discover evolutionary link to modern-day echinoderms [online]. [cit. 2023-07-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. WEN, R.; BABCOCK, L.E.; PENG, J. New edrioasteroid (Echinodermata) from the Spence Shale (Cambrian), Idaho, USA: further evidence of attachment in the early evolutionary history of edrioasteroids. Bulletin of Geosciences. 2019-03-31, s. 115–124. Dostupné online [cit. 2023-07-14]. ISSN 1802-8225. DOI 10.3140/bull.geosci.1730. (anglicky) 
  5. BELL, Bruce M. Edrioasteroidea and Edrioblastoidea. Series in Geology, Notes for Short Course. 1980-01, roč. 3, s. 158–174. Dostupné online [cit. 2023-07-14]. ISSN 0271-1648. DOI 10.1017/S027116480000018X. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj