Dionizas Poška

Dionizas Poška
Narození říjen 1764
Lėlaičiai
Litevské velkoknížectvíLitevské velkoknížectví Litevské velkoknížectví
Úmrtí 5. prosince 1830 (ve věku 66 let)
Barzdžiai, Vilenská gubernie
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Místo pohřbení Kaltinėnai
Povolání právník, básník, historik, etnolog, filolog, lexikograf, překladatel,
Národnost litevská
Alma mater Jezuitské kolegium v Kražiai
Literární hnutí klasicismus a preromantismus
Významná díla Mužikas Žemaičių ir Lietuvos (Žemiatský a litevský sedlák)
Manžel(ka) Uršulė Sasnauskytė (1778-1826) od roku 1792[1]
Rodiče Adam Paszkiewicz a Bogumiła Wisztortówna.[2]
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Dionizas Poška (polsky Dionizy Paszkiewicz, (říjen 1764, Lėlaičiai – 12. května 1830, Barzdžiai) byl litevský právník, básník, historik, etnolog, filolog,lexikograf a překladatel, představitel raného litevského národního obrození v Žemiatsku. Protože psal litevsky i polsky je někdy označován také jako spisovatel polsko-litevský.[3][4]

Život

Poška se narodil v rodině drobného žemiatského šlechtice. Den jeho narození není přesné znám, ale pokřtěn byl v Žemalė 13. října 1764. V letech 1773 až 1780 navštěvoval Jezuitské kolegium v Kražiai a pak studoval práva v advokátní kanceláři. Roku 1786 se stal advokátem a až do roku 1821 zastával různé úřady u soudu v Raseiniai. Od roku 1790 až do své smrti žil na vlastním malém panství v Bardžiai, kde vlastnil kolem 500 ha půdy a měl 40 nevolníků. V roce 1792 se oženil, ale s manželkou neměli žádné děti. Zemřel na svém panství roku 1830 a pohřben byl na farním hřbitově v Kaltinėnai vedle své dříve zesnulé manželky Uršulė.[1][3]

Dílo

Baublys, první litevské vlastivědné muzeum
Poškův hrob v Kaltinénai

Poška byl přední osobností kulturního života v Žemiatsku koncem 18. a v první třetině 19. století, přítelem řady vědců, spisovatelů a profesorů z university ve Vilnu. Kromě literární činnosti věnoval svůj čas zkoumání litevské historie a etnologie, archeologickým vykopávkám a sbírání starožitností. Roku 1812 upravil vyschlý a vykotlaný tisíciletý dub na domek, nazval jej Baublys a uvnitř vytvořil první litevské vlastivědné muzeum. Jeho filozofické názory vycházely z racionalismu osvícenství, jeho estetické názory formoval klasicismus a částečně antická literatura. V jeho zájmu o lidovou kulturu se projevují preromantické tendence.[3]

Většina jeho děl zůstala v rukopisech. Jedná se o spisy

  • historické, psané převážně polsky, ve kterých se mimo jiné snažil s pomocí renesanční pověsti o Palemonasovi, legendárním předchůdci litevských knížat, dokázat, že Litevci mají římský původ,
  • filologické, ve kterých řešil problémy litevského spisovného jazyka,
  • a literární (verše historické, didaktické a satirické, idyly, elegie, panegyriky, epigramy, sentence, veršované listy přátelům).[3]

Překládal rovněž z polštiny (přeložil také Vergiliovu Aeneidu, překlad se však nedochoval) a posledních pět let života strávil zpracováním polsko-latinsko-litevského slovníku, který nedokončil.[3]

Výběrová bibliografie

  • Mano darželis (Moje zahrádka), idyla s výrazně autobiografickými rysy blízká zahradní poezii klasicismu.[3][5]
  • Mužikas Žemaičių ir Lietuvos (Žemiatský a litevský sedlák), poema napsaná mezi lety 1815-1825, tiskem 1886. Nejvýznamnější autorovo dílo, ve kterém vyzdvihuje sedláka a jeho práci jako základ života společnosti, odsuzuje nevolnictví, sociální problémy zobrazuje s ironií vůči statkářům (zesměšňuje pomyslné sympatie statkářů k nevolníkům), klasicistní rétoriku spojuje s lidovým jazykem a vznešený styl s popisem selského života. Poema je psána alexandrinským veršem a svůj vzor měla v básni Chłop polski (Polský rolník) neznámého polského spisovatele, ale vzhledem k významnému doplnění obsahu a změnám formy je považována za původní dílo básníka.[3][5]
  • Balsas prie Dievo dėl užlaikymo dienų Aleksandro imperatoriaus (Hlas k Bohu o zachování dnů imperátora Alexandra), óda.[5]
  • Rauda po gailingo smerčio Aleksandro pirmo, imperatoriaus visos Rosijos (Pláč po žalostné smrti Alexandra prvního, imperátora celé Rusi), elegie.[5]
  • Apie senovės pagoniškas religines apeigas Lietuvos ir Žemaičių kunigaikštijos (kolem 1823, O starobylých pohanských náboženských obřadech v litevském a žemiatském knížectví), historický spis.[5]
  • O początkach języka i literaturze narodóv lltevsklch (1827, O původu jazyka a literatury litevských národů), historický spis.[6]
  • Rozmyślania wieśniaka rolnika o narodzie i języku litewsko-żmudzkim (1829, Myšlenky venkovského rolníka o národě a jazyku litevsko-žemiatském), historický spis.[7]
  • Slownik języka Litewskiego, Polskiego i Łacińskiego (Lenkų–lotynų–lietuvių kalbų žodyną, Polsko-latinsko-litevský slovník), nedokončené dílo založené na slovníku polského jazykovědce Samuela Lindeho.[8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b BRENSZTEJN, Michał Eustachy. Dionizy Paszkiewicz, pisarz polsko-litewski na Żmudzi. Wilno: Wydawnictwa Towarzystwa Pomocy Naukowej im. E. i E. Wróblewskich 1934. S. 15. [Dále jen Brensztejn]. Dostupné online
  2. ↑ Brensztejn, S. 9.
  3. ↑ a b c d e f g Slovník pobaltských spisovatelů. Praha: Libri 2003. S. 195-196.
  4. ↑ Brensztejn, S. 19.
  5. ↑ a b c d e GAIGALAITÉ, Vita. Dionizas Poška. Visuotinė lietuvių enciklopedija. Dostupné online
  6. ↑ Brensztejn, S. 26.
  7. ↑ KULICKA, Elżbieta. Legenda o rzymskim pochodzeniu Litwinów i jej stosunek do mitu sarmackiego. Przegląd Historyczny 71/1, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe 1980, S. 1. Dostupné online
  8. ↑ Brensztejn, S. 27-28.

Externí odkazy

Zdroj