Dům čp. 696 Dukelských hrdinů

Dům čp. 696 na třídě Dukelských hrdinů
celkový pohled od severovýchodu
celkový pohled od severovýchodu
Účel stavby

byty a restaurace

Základní informace
Sloh neorenesance
Architekt Jan Zeyer
Výstavba 1894
Poloha
Adresa Praha, ČeskoČesko Česko
Souřadnice 50°6′1,74″ s. š., 14°25′59,73″ v. d.
Další informace
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dům čp. 696 na třídě Dukelských hrdinů v Praze 7 – Holešovicích je rohový třípatrový novorenesanční dům.[1] Byl postaven v roce 1894 podle návrhu novorenesančního architekta Jana Zeyera ovlivněného architektem Antonínem Wiehlem.[2][3][4]

Popis domu

Rohový třípatrový dům s nárožním rizalitem je situován na rohu třídy Dukelských hrdinů a Heřmanovy ulice. Rizalit na nároží zakončuje vykrajovaný štít s ornamentální výzdobou. Jeho výzdobu tvoří režné zdivo. Výzdobu přízemí tvoří rustika. Nároží prvního a druhého patra zdobí bosáž lemující na nároží a na obou křídlech i rizalit. Oproti dvěma dalším domům v ulici Dukelských hrdinů 693 a 694 je u domu čp. 696 schéma výzdoby lehce pozměněno v kompozici, technice i námětu. Ve třetím patře se střídá dvojice oken s oknem jediným. Mezi okny třetího patra jsou na keramických kachlích slavné postavy české historie - kněžna sv. Ludmila a kníže sv. Václav a postavy blíže neurčených panovnic.[1]

Autor projektu architekt Jan Zeyer

Autorem návrhu je český architekt Jan Zeyer náležející ke generaci Národního divadla. Jeho bratr byl významný český básník Julius Zeyer.[2] Na počátku své stavitelské dráhy Zeyer v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století. Wiehlovým pojetím české novorenesance byl Zeyer ovlivněn i v dalších letech. Dokladem tohoto ovlivnění je mimo jiné i dům čp. 696.[3][4][5][6] Zeyer společně s Wiehlem v Praze navrhl a postavil 5 činžovních domů. Wiehlovo a Zeyerovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost odborníků a příznivý ohlas veřejnosti. O tom svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení stavby domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé, kde se Antonín Wiehl v průběhu stavby inspiroval rekonstrukcí Schwarzenberského paláce dokončenou Josefem Schulzem v roce 1871, jmenovitě konzolovou římsou.[7] Wiehlův a Zeyerův kolega architekt Jan Koula jejich úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů a inženýrů v království Českém jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci"; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží..."[6][8][9]Zeyer s Wiehlem navrhli a realizovali ještě Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5, Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici, Dům s taneční školou Karla Linka čp. 1050 v Praze 1, Divadelní ul. 12, Krocínova ul. 1. (1875–1876), Dům čp. 1035/17 Karolíny Světlé (1876).[3][4][5] Podobně Wiehl ovlivnil i Karla Gemprle, se kterým spolupracoval po Zeyerovi.[10]Po ukončení spolupráce s Wiehlem Zeyer realizoval čtyři nájemní domy ve spolupráci s architektem Viktorem Skůčkem.[11][12][13]

Malířská výzdoba domu

Výzdoba domu odpovídá orientaci novorenesančních architektů, malířů a sochařů na historická a vlastenecká témata[14] na cykly ze života a český folklor.[15] Koncepce fasády také ukazuje Zeyerovo ovlivnění Wiehlem a stylem „mluvící architektury“: objevují se zde slavné postavy české historie - kněžna sv. Ludmila a kníže sv. Václav.[1] Tematika sgrafit ukazuje na Alšovo pojetí malířské výzdoby novorenesančních budov.[16]

Dům v kontextu Zeyerovy architektonické tvorby

Dům Zeyer navrhl a postavil v době, kdy si již 10 realizacemi získal jméno jako významný novorenesanční architekt a stavitel. V téže době jako dům čp. 696 na třídě Dukelských hrdinů (v roce 1894) Zeyer navrhoval a stavěl v podobném stylu další 2 nájemní domy na dnešní třídě Dukelských hrdinů[1] a Řeznický dům na rohu Bubenského nábřeží a Argentinské ulice.[17] Významně se tak zapsal do vytváření tříd a ulic Holešovic - Buben jako nové pražské čtvrti. Další 4 stavby Zeyer realizoval mimo Prahu. Na výzdobě fasády domu Zeyer uplatnil obě svá oblíbená kompoziční řešení spočívající v architektonicky oddělených výškových polích: výšková pole slouží pro individuálně určené figury a horizontální pásy byly optimální pro vylíčení děje. Sloučením obou řešení rozdělením horizontálního pásu na několik obdélných polí mohl autor popsat několik různých dějů v řadě za sebou. Takto například zpracovat témata ze života měšťana a alegorie jeho ctností Mikoláš Aleš (podle Wiehlovy představy) na Wiehlově domě.[17]

Galerie domu

Celkové pohledy

  • pohled z ulice Dukelských hrdinů

    pohled z ulice Dukelských hrdinů

  • pohled z Heřmanovy ulice

    pohled z Heřmanovy ulice


Detaily sgrafit

  • sgrafitová výzdoba (Heřmanova ulice)

    sgrafitová výzdoba (Heřmanova ulice)

  • sgrafitová výzdoba (Heřmanova ulice)

    sgrafitová výzdoba (Heřmanova ulice)

  • sgrafitová výzdoba (Heřmanova ulice)

    sgrafitová výzdoba (Heřmanova ulice)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 37. Dostupné online.
  2. ↑ a b VLČEK, (ED.), P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: [s.n.], 2004. S. 728 – 729. 
  3. ↑ a b c WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  4. ↑ a b c LÍBAL, Patrik; ŽID, Jiří; ET AL. Jan Zeyer [online]. Praha: arch-pavouk [cit. 2015-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. 
  5. ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–30. Dostupné online.
  6. ↑ a b KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. ISSN null. 
  7. ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. 
  8. ↑ KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzenberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. ISSN null. 
  9. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  10. ↑ KOULA, Jan. Činžovní dům architekta A.Wiehla a K.Gemperle v parku městském v Praze.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. ISSN null. 
  11. ↑ KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. 
  12. ↑ Domy architekta J.Zeyera na Ferdinandově nábř. Smíchovském.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXVI/1892, čís. sešit2, s. 88 - 101. 
  13. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku století dvacátého. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 34–36. Dostupné online.
  14. ↑ JANKOVÁ, Yvonne. Motivy z českých dějin na novorenesančních fasádách 19. století. in: Staletá Praha XVI. první. vyd. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Praze, 1983 (1983 tisk). 27 s. S. 257-274. 
  15. ↑ HELLER, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, s. 3–13. 
  16. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 32–45. Dostupné online.
  17. ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 37–38. Dostupné online.

Literatura

  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy, isbn v knize neuvedeno : brož.. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město Plasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  • Domy architekta J.Zeyera na Ferdinandově nábř. Smíchovském.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXVI/1892, čís. sešit2, s. 88 - 101. 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  • HELLER, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, s. 3–13. 
  • JANKOVÁ, Yvonne. Motivy z českých dějin na novorenesančních fasádách 19. století. in: Staletá Praha XVI. první. vyd. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Praze, 1983 (1983 tisk). 27 s. S. 257-274. 
  • KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit 2, s. 2–4. 
  • KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzenberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. ISSN null. 
  • KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. ISSN null. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • LUKEŠ, Zdeněk. Praha 7: 100 let moderní architektury 1885-1985.. první. vyd. Praha: ONV Praha 7, 1985 (1985 tisk). 47 s. 
  • LUKEŠ, Zdeněk. Praha 1891 – 1918. první. vyd. Praha: [s.n.], 1997 (1997 tisk). 
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • STARÝ, Oldřich. Devatenácté století a národní tradice probuzenecké doby. Architektura ČSR. Roč. 1951, čís. 10, s. 350–372. 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150. 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Související články

Externí odkazy

Zdroj