Christiane Taubira

Christiane Taubiraová
Stranická příslušnost
Členství Walwari
Levicová radikální strana
Guyanské hnutí za dekolonizaci
Narození 2. února 1952 (71 let)
Cayenne
Choť Roland Delannon (1987–2002)
Partner(ka) Roland Delannon (1978–2002)
Příbuzní Jean-Marie Taubira (sourozenec)
Sídlo Francouzská Guyana
Alma mater Univerzita Paříž II
Univerzita Paříž IV
Univerzita Paříž VI
Profese politička, ekonomka a spisovatelka
Náboženství katolicismus
Ocenění velkokříž Řádu svatého Rajmunda z Peňafortu (2015)
Podpis Christiane Taubiraová, podpis
Commons Christiane Taubira
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Christiane Christiane Taubiraová nebo Christiane Taubiraová-Delannonová (* 2. února 1952 Cayenne, Francouzská Guyana) je francouzská politička a od 15. května 2012 ministryně spravedlnosti ve vládě Jeana-Marca Ayraulta jmenovaného prezidentem Françoisem Hollandem. Na svůj úřad posléze 27. ledna 2016 abdikovala.[1]

Život

Christiane Taubiraová se narodila 2. února 1952 v Cayenně ve Francouzské Guyaně. Vystudovala na Univerzitě Panthéon-Assas.[2] Je zároveň sestrou Jeana-Marie Taubiry, který je generálním tajemníkem Guyanské socialistické strany.

Politická kariéra

Jako předsedkyně strany Walwari působila Taubiraová od roku 1993 jako poslankyně Národního shromáždění, do nějž byla znovuzvolena v roce 1997. Jako nezařazená podpořila v roce 1993 konzervativního Éduorda Balladura, který tou dobou sestavoval vládu. V roce 1994 se stala europoslankyní[3][4] na čtvrtém místě kandidátky Parti radical de gauche vedené Barnardem Tapiem. V červnu 1997 se stala členkou Parti socialiste, kde jí socialistický premiér Lionel Jospin jmenoval předsedkyní vládní komise pro těžbu zlata ve Francouzské Guyaně.

V roce 2002 kandidovala Taubiraová na francouzskou prezidentku za Parti radical de gauche, ačkoli už nebyla její členkou. Ve volbách získala 2,32 %. Po roce 2002 se stala místopředsedkyní Parti radical de gauche. 16. června 2002 byla znovu zvolená poslankyní Národního shromáždění, kde se stala členkou socialistického klubu.

Po vítězství François Hollanda v prezidentských volbách 2012 byla jmenována ministryní spravedlnosti ve vládním kabinetu Jeana-Marca Ayraulta. Původně se přepodkládala spolupráce s mladší ministryní Delphine Bathoovou. Jejich vzájemný vztah však měl později trhliny kvůli sdílené zodpovědnosti. Po parlamentních volbách v červnu 2012 vystřídala Delphine Bathoová ministryní ekologie Nicole Bricqovou, čímž zůstalo Ministerstvo spravedlnosti čistě pod vedením Chirstiane Taubiraové. 27. ledna 2016 rezignovala na post ministryně kvůli neshodám s prezidentem Hollandem ohledně přístupu k francouzským občanům obviněným z terorismu.[5]

Taubiraová se proslavila zejména zákonem z 21. května 2001, který považuje transatlantický obchod s otroky a otroctví obecně za zločin proti lidskosti. V roce 2013 podpořila reformu pro francouzská karibská teritoria v rámci kompenzace otroctví.[6]

Ve funkci ministryně spravedlnosti splnila Taubiraová jeden z předvolebních slibů prezidenta Françoise Hollanda a zpracovala zákon legalizující sňatky osob stejného pohlaví.[7]

V lednu 2016 opustila úřad ministryně kvůli otevřeným neshodám s Hollandovým návrhem zákona, který umožňuje odebrat francouzské občanství osobám obviněným a usvědčeným z terorismu, pokud mají dvojí občanství. Příslušná legislativa byla reakcí na teroristické útoky v Paříži z 13. listopadu 2015.[5] O týden později publikovala knihu Murmures à la jeunesse o tomto návrhu.[8]

Osobní život

Taubiraová byla dvakrát vdaná.[9] Se svým druhým manželem Rollandem Delannonem má čtyři děti.[9][10][11] Delannon je separatistický politik stojící za vznikem Hnutí za sociální emancipaci a dekolonizaci. V 80. letech byl odsouzen k 18 měsícům vězení za pokus o výbuch ropy a zemního plynu.[10][11]

Čestná ocenění

  • Dr. Sc. (čestný doktorát) za lidská práva udělovaný na University of Wisconsin-Milwaukee.

Knihy

  • (francouzsky) L'Esclavage raconté à ma fille ("Jak jsem popsala otroctví své dceři"),Paris, Bibliophane, coll. « Les mots à coeur », 2002 (réimpr. 2006), 165 p. (ISBN 2-86970-064-4 et 2-86970-122-5).
  • (francouzsky) Codes noirs : de l'esclavage aux abolitions, Paris, Dalloz, coll. « A savoir », 2006, 150 p. (ISBN 2-247-06857-X) (introduction).
  • (francouzsky) Rendez-vous avec la République ("Setkání s republikou"), Paris, La Découverte, coll. « Cahiers libres », 2006, 195 p. (ISBN 978-2-7071-5091-2).
  • (francouzsky) Égalité pour les exclus : le politique face à l’histoire et à la mémoire coloniales, Paris, Temps Présent, 2009, 93 p. (ISBN 978-2-916842-01-1).
  • (francouzsky) Mes météores : combats politiques au long cours, Paris, Flammarion, 2012, 551 p. (ISBN 978-2-08-127895-0).
  • (francouzsky) Paroles de liberté ("Slova svobody"), Paris, Flammarion, coll. " Café Voltaire ", 2014, 138 p. (ISBN 978-2-08-133688-9).
  • (francouzsky) Murmures à la jeunesse, 2016.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Christiane Taubira na anglické Wikipedii.

  1. ↑ France - French Justice Minister Christiane Taubira resigns [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ FAURE, Sonya. La fusée Christiane. Libération. 13 June 2012. Dostupné online. (French) 
  3. ↑ Christiane TAUBIRA-DELANNON [online]. European Parliament [cit. 2011-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-21. (anglicky) 
  4. ↑ TAGLIABUE, John. France's First-Round Presidential Ballot Takes Shape. New York Times. 3 April 2002. Dostupné online [cit. 14 February 2011]. (anglicky) 
  5. ↑ a b france 24 - French Justice Minister Christiane Taubira resigns after terror law row - France 24 [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ France - French minister wants land for slaves’ descendants [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-26. (anglicky) 
  7. ↑ Unpopular French President Nicolas Sarkozy Desperately Woos Les Gais [online]. Queerty.com [cit. 2012-05-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ WIEDER, Thomas. Le réquisitoire de Christiane Taubira contre la déchéance de nationalité. Le Monde. January 31, 2016. Dostupné online [cit. February 1, 2016]. (anglicky) 
  9. ↑ a b GIROUDON, Baptiste. CHEZ LA MINISTRE DE LA JUSTICE, EN GUYANE: CHRISTIANE TAUBIRA, LA BLESSURE DERRIÈRE LE SOURIRE. Paris Match. December 31, 2013. Dostupné online [cit. February 1, 2016]. (anglicky) 
  10. ↑ a b Roland Delannon, la "blessure" de Christiane Taubira. Le Figaro. January 3, 2014. Dostupné online [cit. February 1, 2016]. (anglicky) 
  11. ↑ a b Christiane Taubira "mariée" à un "terroriste" : l'intox de Marine Le Pen. Metro News. March 14, 2013. Dostupné online [cit. February 1, 2016]. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj