Bábaj Veliký

Svatý
Babaj Veliký
Narození 551
Beth Zabdai
Úmrtí 628 (ve věku 76–77 let)
Nusaybin
Státní občanství Sásánovská říše
Vyznání nestoriánství
Uctíván církvemi Asyrská církev Východu
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Babaj Veliký (kolem 551 – 628 Nisibis) byl syrský teolog a mnich.

Babaj Veliký (nezaměňovat s patriarchou Babajem I.) byl jedním z prvních otců východní církve, který oživil mnišské hnutí a systematicky formuloval christologii. Přestože nebyl patriarchou, v letech 611 až 628 vládl perské církvi, které zanechal tradici silné disciplíny a hluboké náboženské ortodoxie. Jako svatý je uctíván Asyrskou církví Východu.

Život

Babaj se narodil do nepříliš bohaté rodiny[1] ve vesnici Beth 'Ainatha v západní Mezopotámii, na západním břehu řeky Tigris, nedaleko Nisibisu.[2] Jeho vzdělání probíhalo na základě textů psaných v jazyce páhlaví, tehdejší perštině. Se studiem pokračoval v křesťanské škole v Nisibisu pod vedením Abrahama z Bet Rabbanu. Stal se mnichem. Kolem roku 571, kdy se novým ředitelem školy stal origénovec Henáná z Adiabény, založil Babajův učitel Abraham z Kaškaru nový klášter na hoře Izla v kopcích nad Nisibisem. Po určitou dobu byl Babaj učitelem v Nisibisu, poté se přestěhoval do Abrahamova kláštera. Když ten v roce 588 zemřel, založil Babaj nový klášter a novou školu ve své rodné zemi. V roce 604 byl Babaj jmenován opatem kláštera na hoře Izla.

Abraham z Kaškaru zahájil mnišské reformní hnutí, ve kterém Babaj a další žáci pokračovali. V té době východní církev povolovala mnichům a jeptiškám se ženit. Když se Babaj v roce 604 vrátil na horu Izla, vyhnal mnichy, kteří žili se ženami v okolí kláštera, a zavedl přísnou disciplínu. Životu v modlitbě o samotě připisoval vyšší hodnotu než životu v páru. Výsledkem byl masový exodus, a to nejen ženatých mnichů.[2]

Ale církev Východu byla na Babajově straně. V roce 604 zemřel katolikos (patriarcha) Sabrišo I. a muselo se rozhodnout, kdo bude jeho nástupcem. Rozhodovalo se mezi dvěma kandidáty, oba byli jménem Řehoř: biskup Řehoř z Nisibisu a filozof Řehoř ze Seleucie. Šáh Husrav II., sásánidský král, řekl pouze to, že preferuje Řehoře, a zřejmě tím myslel biskupa. Ale Širín, králova vlivná manželka, dala přednost Řehořovi ze Seleucie, který byl kdysi jejím správcem. Synoda odmítla králova původního kandidáta, využila nejednoznačnosti jména a zvolila Řehoře ze Seleucie, ze kterého se stal Mar Řehoř I. Král byl nespokojen. Zdráhavě podpořil zvoleného kandidáta poté, co mu uložil vysokou pokutu, a řekl: „Je to patriarcha a bude patriarchou. Ale další volby už nedovolím.“

Když pak o několik let později v roce 608 Řehoř I. zemřel, obrátili se biskupové na krále s obvyklou žádostí, aby mohl zvolit nového katolika; ale král nezapomněl na problémy spojené s předchozí volbou a odmítl. Královský lékař Gabriel ze Sindžáru, přesvědčený monofyzita, mu poradil, aby katolikem jmenoval Henánu nebo některého z jeho žáků; a využil svého vlivu u krále, aby zabránil novým volbám.

V letech 610 až 628 došlo k posledním a nejničivějším bojům mezi Byzancí a perskou říší. Nejprve Persie dobyla některé části byzantského území, obývané většinou křesťany (jak monofyzity, tak chalcedonci). Aby získal lidovou přízeň v nově dobytých provinciích, král Husrav II. již nechtěl upřednostňovat nestoriány. Během vítězného byzantského protiútoku (622-628) se někteří chalcedonci, ale zejména monofyzité přestěhovali do Persie, a východní (nestoriánská) církev tak ztratila mnoho věřících. Král měl zájem nepovolit volbu nového katolika,[2] aby se zabránilo svěcení nových biskupů a metropolitů monofyzitské nebo, ještě hůř, chalcedonské víry.

V desetiletích, kdy křeslo katolika zůstávalo prázdné, postrádala nestoriánská církev ústřední autoritu. Protože král zůstal pevný, rozhodla se církev jeho zákaz obejít. Proto byli vybráni dva vekílové (regenti): Mar Aba Kozma pro sever a pro jih Babaj Veliký, který byl v té době ještě opatem na hoře Izla. Byl jmenován generálním inspektorem neboli „návštěvníkem klášterů“ tří severních provincií Nisibis, Beth Garmai a Adiabéna.[3] Proto Babaj, i když nebyl biskupem, jednal jako patriarcha ve všech církevních záležitostech, ačkoli nemohl světit nové kněze a biskupy. Tato pozice mu zejména umožnila dohlížet na pravověrnost klášterů a mnichů severní Mezopotámie a upevňovat jejich disciplínu, i když občas narážel na odpor.

Babaj Veliký a Mar Aba Kozma spravovali nestoriánskou církev 17 let. Církev opakovaně žádala krále, aby změnil názor a povolil volbu; ale obvyklí vlivní lidé u dvora, především Gabriel ze Sindžáru, a Širin, králova manželka pod Gabrielovým vlivem, žádosti blokovali. Gabriel se snažil, aby rozhodnutí o katolikovi bylo v jeho (monofyzitských) rukou, což bylo pro biskupy zcela nepřijatelné.

Tato situace trvala až do smrti Husrava II. v roce 628. Poté byl Babaj okamžitě zvolen katolikem (ačkoli ne jednomyslně); skromně odmítl. Krátce nato zemřel ve své cele v klášteře na hoře Izla[3] ve věku 75 nebo 77 let.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Babai il Grande na italské Wikipedii.

  1. ↑ Encyclopedia of early christianity. Příprava vydání Everett Ferguson. 2. ed. vyd. New York: Routledge 1213 s. ISBN 978-0-8153-3319-7. 
  2. ↑ a b c CASIDAY, Augustine. The Orthodox Christian world. New York: Routledge (Routledge worlds). ISBN 978-0-415-45516-9, ISBN 978-0-203-11938-9. 
  3. ↑ a b WOOD, Philip. The Chronicle of Seert: Christian historical imagination in late antique Iraq. 1. ed. vyd. Oxford: Oxford Univ. Press 305 s. (The Oxford early Christian studies). ISBN 978-0-19-967067-3. 

Zdroj