Bekasina horská

Jak číst taxoboxBekasina horská
alternativní popis obrázku chybí
Bekasina horská v Bhútánu
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleď slukovití (Scolopacidae)
Rod bekasina (Gallinago)
Binomické jméno
Gallinago solitaria
Hodgson, 1831
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bekasina horská (Gallinago solitaria) je malý slukovitý pták, který se vyskytuje v Asii od Kazachstánu po Japonsko. Jižní hranice areálu výskytu druhu tvoří jihovýchodní Čína a Myanmar.

Systematika a rozšíření

Druh popsal anglický zoolog Brian Houghton Hodgson v roce 1831. Bekasina sibiřská se řadí do početného rodu bekasin Gallinago.[2] Druhové jméno solitaria pochází z latinského solitarius, čili „samotářský“.[3] K roku 2022 se rozlišovaly 2 poddruhy s následujícím rozšířením:[2][4]

  • G. s. solitaria Hodgson, 1831 – hnízdí v kapsovitých populacích od středojižního Ruska (jezero Bajkal) a severovýchodního Kazachstánu po severozápadní Sin-ťiang a severní Mongolsko; dále hnízdí v Himálajích, od západního Kašmíru po Sikkim a jižní Tibet.
  • G. s. japonica (Bonaparte, 1856) – hnízdí od severovýchodní Číny po Kamčatku.

Celková populace se v roce 2006 odhadovala ve velmi širokém rozptylu 11 000–110 000 ptáků. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený.[5]

Popis

Kresba ocasních krovek různých druhů bekasin; bekasina horská pod číslem 5

Bekasina horská měří 29–31 cm. Křídlo je dlouhé 157–174 mm, zobák 65–78 mm, běhák 31–36 mm, ocas 55–63 mm. Jedná se o typickou bekasinu se silně kryptickým, převážně šedohnědým opeřením. Hlava je šedobílá s kontrastními rezavě hnědými podélnými pruhy, které se táhnou přes korunku, dále přes uzdičky a oči směrem k týlu, jeden pruh je umístěn při spodní straně tváří. Svrchní strana těla je převážně nahnědlá s množstvím bílých a červenohnědých flíčků a přerušovaných pruhů. Letky jsou tmavě hnědé, loketní letky a 7 vnitřních ručních letek má bílé konečky, stejně jako většina krovek. Ocas je poměrně dlouhý a skládá se z 8–14, nejčastěji 10 párů ocasních krovek, přičemž ty vnější jsou pouze 2–3 mm tenké. Hruď je zvláště po stranách silně rezavě hnědá s bílým kropením. Boky jsou bílé s hustým hnědým pruhováním. Břicho je bílé. Spodní strana křídel je bílo hnědá. Pohlavní dimorfimus je jen nevýrazný, samice bývá o něco větší než samec.[6] Dlouhý zobák je rovný s šedou bází a černou špičkou. Oči jsou černé, nohy zelenavě žluté.[7]

Biologie

Hnízdní habitat druhu tvoří vlhká údolí, říčky a alpínské rašeliniště. V zimě (cca polovina října až konec dubna) občas zůstává ve vyšších polohách v zasněžených oblastech, pokud vodní zdroje jako horské bystřiny a malé močály nezamrznou.[7] V letních Himálajích se bekasiny horské vyskytují v nadmořských výškách 2800–4600 m n. m. Živí se larvami hmyzu, slimáky a mouchami. Po skončení doby hnízdění se bekasiny horské postupně přesouvají do svých zimovišť několik desítek až stovek kilometrů daleko. Táhnou samostatně, avšak na tahových zastávkách se mohou shlukovat do hejn o stovkách jedinců.[4] Zvukově se projevují agresivně znějícím penč, kenč nebo jecht. Na hnízdištích vydávají specifické čok-ačok-a. Podobně jako některé další bekasiny, i bekasiny horské v době hnízdění předvádí své nápadné lety, které zahrnují i vířivé vrčící zvuky vydávané rozvibrováním ocasních krovek.[7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 359. 
  4. ↑ a b JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. S. 426–428. (anglicky) 
  5. ↑ Gallinago solitaria [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22693075A93382331, 2016 [cit. 2021-11-26]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22693075A93382331.en. (anglicky) 
  6. ↑ HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 348–349. (anglicky) 
  7. ↑ a b c BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia : Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. S. 168. (anglicky) 

Literatura

  • BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia : Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. (anglicky) 
  • HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky) 
  • JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj