Artuš Drtil

Artuš Drtil
Narození	5. ledna 1885 nebo 6. ledna 1885 Klopina
Úmrtí	10. dubna 1910 (ve věku 25 let) Praha
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Povolání	kritik, žurnalista, básník
Rodiče	Vilém a Anna Drtilovi
Příbuzní	sestra Anna Motlíčková rozená Drtilová
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Artuš Drtil (5. ledna 1885, Klopina u Zábřehu na Moravě^[1] – 10. dubna 1910, Praha^[2][3]) byl český kritik, žurnalista a básník.

Artuš, vlastním jménem Artur, se narodil manželům Drtilovým^[4], Vilémovi a Anně rozené Kupkové, dne 5. ledna 1885 v Klopině č. 25 u Mohelnice. Byl pokřtěn 6. ledna.^[1] Měl ještě o dva roky mladší sestru Annu (* 27. března 1887 – ?).^[5]

Základní školu vychodil v Klopině.^[6] I přes to, že pocházel z chudších rolnických poměrů, umožnili mu rodiče studovat na českém gymnáziu v Zábřehu na Moravě^[7], kam nastoupil v roce 1897.^[8] Během studia se zajímal o literaturu a začínal psát. Oporou se mu v té době stal gymnazijní profesor češtiny Josef Straka, kterému se líbil Drtilův sloh a logická struktura textů.^[9] Už na gymnáziu, roku 1902, mu vyšly články ve Studentském sborníku a v olomouckém deníku Pozor. Namísto podpisu tehdy používal šifry AD a V. O.^[8][10] Artuš Drtil psal i básně. Vzpomínal v nich na své lásky a přítele Jetřicha Lolka, bratra malíře Stanislava Lolka, se kterým se později v Praze stýkal.^[9] Jedna nazvaná My v neúplnosti vyšla tiskem ve Vlastivědném sborníku Severní Moravě (1958,^[11] 1971).^[12]

Protože ho rodiče nemohli v dalším studiu finančně podporovat, opustil v roce 1903 školu a začal pracovat jako praktikant na poště v Úsově. Poté roku 1904 nastoupil do dvouletého poštovního telegrafního kurzu v Šumperku. Záhy však kurz opustil a začal pracovat v Přerově jako redaktor v Moravských rozhledech a Lidových zájmech.^[8][10][13]

V roce 1905 přijal pozvání do Rokycan od svého přítele novináře Karla Horkého. Zde se stal spoluredaktorem časopisů Kramerius, jehož zakladatelem byl právě Horký. Ještě koncem roku se Drtil s Horkým přestěhovali do Prahy, kde chtěli společně pokračovat ve vydávání Krameria. Ubytování si našli na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad a Jungmannovy ulice, nedaleko Olšan.^[13] V letech 1906 až 1909 si Drtil prošel ve Freistadtu v Horních Rakousích vojenskou službou. Zde dosáhl hodnosti četaře. V té době se stal členem korespondenční kanceláře mladočeské strany.^[8]

Po ukončení čtyřleté vojenské služby se stal redaktorem časopisu Rozhled P. O. Plačka a s přítelem K. Horkým začal vydávat Horkého týdeník.^[8][13] První číslo Horkého týdeníku vyšlo 12. března roku 1909. Artuš Drtil v něm obstarával literární rubriku, fejetony s divadelními rubrikami K. Hrubý a rubriku Karikatury a portréty bratři Čapkové. Celkem vyšlo jednadvacet čísel, z toho poslední 5. srpna 1909.^[13] Horký týdeník na radu tchána změnil na literární a kulturní revue Stopa. Artuš Drtil v něm opět obstarával a řídil část literární, K. Hrubý fejetony, bratři Čapkové měli rubrikou Výtvarné umění a Témata.^[13] Protože se i Stopa potýkala, stejně jako předchozí plátky, s finančními problémy, dali Horký s Drtilem za vděk namísto financí hmotným darům. Hlavním problémem byla inserce.^[13]

Artuš Drtil zemřel náhle ve svých pětadvaceti letech dne 10. dubna 1910 v Praze. V pamětech Karel Horký uvádí, že příčinou byla otrava krve z rozškrábaného vřídku na obličeji.^[13]

Smrt Artuše Drtila okolí zasáhlo. Nekrology mu, mimo jiných, napsali – František Taufer, Karel Horký, F. X. Šalda, později kupříkladu Arne Novák (Zvony domova, 1916), Jaroslav Marcha (Z okna pokojného domu 1940).^[12]

Artuš Drtil je pohřben na Olšanských hřbitovech (Odd. IX 10 B 157). V roce 1985 mu byla v rodné obci Klopina ke 100. výročí jeho narození odhalena na obecním úřadě pamětní deska. Rovněž byl za přispění obecního úřadu a sestry Anny ošetřen jeho hrob na Olšanech v Praze.^[9]

Přestože byl autodidakt (samouk), byly jeho práce vysoce ceněny a sklízel za ně obdiv. Stavěl se proti antisemitismu, klerikalismu a moravskému separatismu. Byl liberálně demokratický, hájil ženskou emancipaci a slovenské národní hnutí. V literární kritice kladl vysoké morální měřítko na umění. Vyjadřoval se ve prospěch jeho sdělnosti i ideové hloubky. Svým dílem navázal na J. Herbena a H. G. Schauera. Sdílel jejich sociologickou metodu a inspiroval se i F. X. Šaldou. Je považován za spojnici mezi generací kritiků 90. let a generací bratrů Čapků.^[8]

Zde věčný spánek dříme Artuš Drtil:

on mnoho miloval, však ještě více škrtil

a šaškem stal se vposled svého žití

(vždyť neměl právo ani jiným býti!).

A chtěl−li výš, tož těžké nosil boty

an zakop vždy, když nejkrásnější noty

té lidské písně – Štěstí se jí říká –

chtěl zazpívat. Děv několika

on srdce lapil – z perníku však byla

a v hnusnou kaši se mu proměnila,

když líbal je a hladil, aby jednou

svou duši zahřál studenou a bědnou.

Vše pošpinil, i náhrobek svůj vlastní

a věru mohli říct, že blázní a ne básní.

Epitaf, Artuš Drtil^[9]

Fejetony, články a literární a společenské kritiky do novin a časopisů:

• Olomoucký Pozor,
• Prostějovský Havlíček,
• Česká stráž,
• Studentský směr,
• Studentský sborník,
• Pelclovy Rozhledy,
• Moravské rozhledy,
• Moravské národní noviny,
• Kramerius,
• Národní obzor,
• Horkého týdeník,
• Stopy,
• Přehled revue,
• Moravský kraj,
• Nová Slovač,
• Naše Slovensko,
• Hlasy z Hané,
• Podřipské slovo,
• Ženský Svět,
• Ženská Revue.^[8][9][10]

Dochovaná korespondence Artuše Drtila z let 1907–1910:

• se spisovatelkou Terezou Novákovou,
• se spisovatelkou Růženou Svobodovou,
• s redaktorkami Ženské revue Boženou Benešovou, Zdenkou Wiedermannovou−Motyčkovou,
• s redaktorkami Ženského světa Pavlou Maternovou a dalšími,
• devět dopisů F. X. Šaldy.^[9]

• Artuš Drtil, Jiří Mahen. Nárys ideový a esthetický, vydáno posmrtně uspořádaný Františkem Šelepou, Přemysl Plaček v Praze−Královských Vinohradech, 1913.^[8][9]
• Artuš Drtil, Žena v myšlení a cítění moderního člověka-nedokončeno.^[8]
• Artuš Drtil, Výbor z prací, V Praze : Nákladem Lidového družstva tiskařského a vydavatelstvo "Přehled", 1913

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Artuš Drtil na Wikimedia Commons

• Arne Novák, Zvony domova, vydal František Borový - 1916
• Kritické projevy VIII., Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 17., nakladatelství Československý spisovatel, 1956
• Severní Morava -- 0231-6323 -- Sv. 68, 1994, s. 59, Rodinné zázemí Artuše Drtila, Bartoš, Josef, 1931-2005
• Severní Morava -- 0231-6323 -- Sv. 27, 1974, s. 27-34, Korespondence F. X. Šaldy s Artušem Drtilem, Skutil, Jan, 1934-1998
• Severní Morava -- 0231-6323 -- Sv. 43, 1982, s. 19-27, Život a dílo Artuše Drtila, Slavík, Bedřich, 1911-1979
• Zápisky věčného žáka I. Dýmka míru, Horký Karel, nakladatelství Památník národního písemnictví, 978-80-87376-67-6, 2020 (1. vydání)

Zdroj