Alice Prinová
| Alice Prinová | |
|---|---|
Man Ray: Kiki Noire et Blanche (Alice Prinová, 1920)
| |
| Rodné jméno | Alice Ernestine Prin |
| Narození |
2. října 1901 Châtillon-sur-Seine |
| Úmrtí |
23. března 1953 (ve věku 51 let) 7. obvod |
| Místo pohřbení | Cimetière parisien de Thiais (1953–1974) Hřbitov Montparnasse |
| Povolání | herečka, malířka, modelka, zpěvačka, tanečnice a modelka |
| multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Alice Ernestine Prinová, řečená Kiki z Montparnassu (2. října 1901 – 29. dubna 1953), byla modelka pařížských umělců, zpěvačka v nočních klubech, herečka a malířka.
Život
Alice Prinová se narodila ve městě Châtillon-sur-Seine v departementu Côte-d'Or. Jako nemanželské dítě žila v bídě a chudobě a starala se o ní její babička. Ve věku dvanácti let byla poslána za svou matkou do Paříže, aby si tam našla práci. Nejprve pracovala v obchodech a pekárnách, ale ve čtrnácti letech začala stát modelem pro sochaře, který se nepohodl s její matkou.
Kiki z Montparnassu stala symbolem společenské scény Montparnassu, byla populární umělkyní a modelkou pro desítky umělců, mezi jinými byli například i Chajim Soutine, Julian Mandel, Tsuguharu Foujita, Francis Picabia, Jean Cocteau, Arno Breker, Alexander Calder, Per Krohg, Hermine David, Pablo Gargallo, Mayo a Tono Salazar. Moise Kisling namaloval portrét Kiki z Montparnassu s názvem Nu assis, který se stal jedním z jeho nejznámějších děl.
Společníkem a souputníkem Prinové po většinu dvacátých let byl fotograf Man Ray, který nasnímal několik stovek jejích portrétů. Kiki z Montparnassu je na některých jeho nejlepších a nejznámějších obrazech, včetně pozoruhodného surrealistického díla Le violon d'Ingres[1] a Noire et blanche.[2]
| „ | ...‚ta Kiki‘, slavná montparnasská Múza, jež stála modelem pro řadu Man Rayových fotografií včetně světoznámého ‚ingresovského aktu‘ s dvěma houslovými ‚f‘ na zádech...[3] | “ |
| — Lucie Vonková | ||
Alice Prinová zemřela v roce 1953 v Paříži ve věku padesát jedna let, zřejmě po komplikacích s alkoholismem nebo kvůli drogové závislosti. Jejího pohřbu se zúčastnil velký zástup umělců a jejích obdivovatelů.
Dílo
Jako malířka malovala Alice Prinová portréty, autoportréty, společenské aktivity, fantaskní zvířata a zasněné krajiny v lehkém expresionistickém stylu, který byl odrazem jejího snadného způsobu života a nekonečného optimismu.[4]
Její autobiografie byla vydána v roce 1929 pod názvem Kiki's Memoirs ve spolupráci Ernestem Hemingwayem a Tsuguharu Foujitou, kteří napsali úvodní slovo.
Filmografie
Alice Prinová se objevila v devíti krátkých a často experimentálních filmech bez jakéhokoliv honoráře.
- 1923 L'Inhumaine (režie Marcel L'Herbier)
- 1923 Le Retour à la raison (Man Ray) – krátkometrážní
- 1923 Ballet mécanique (Fernand Léger) – krátkometrážní
- 1923 Entr'acte (René Clair) – krátkometrážní
- 1923 La Galerie des monstres (Jaque Catelain)
- 1926 Emak Bakia (Man Ray) – krátkometrážní
- 1928 L'Étoile de mer (Man Ray)
- 1928 Paris express / Souvenirs de Paris (Pierre Prévert) a (Marcel Duhamel) – krátkometrážní
- 1930 Le Capitaine jaune (Anders Wilhelm Sandberg)
- 1933 Cette vieille canaille (Anatol Litvak)
Odkazy
Reference
- ↑ Le violon d'Ingres, Getty Museum
- ↑ Noire et blanche, Getty Museum
- ↑ VONKOVÁ, Lucie. Modigliani aneb Jak by neměla vypadat výstava. Ateliér – čtrnáctideník současného výtvarného umění. 2011, čís. 4, s. 6. ISSN 1210-5236.
- ↑ "Kiki of Montparnasse" Archivováno 27. 7. 2009 na Wayback Machine., Zabrieski Gallery
Literatura
- Catel & Bocquet, Kiki de Montparnasse, Bruxelles: Casterman 2007 (francouzsky)
- Frederick Kohner, Kiki of Montparnasse, London: Cassell 1968, ISBN 0-304-93242-6 (anglicky)
- Lou Mollgaard, Kiki: Reine de Montparnasse, Paris: Laffont, 1988 (francouzsky)
- Kiki's Memoirs, 1996 (anglicky)
- Kiki's Paris, 1989 (anglicky)
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Alice Prinová na Wikimedia Commons
- Galerie Alice Prinová na Wikimedia Commons
- Výběr z díla Alice Prin (anglicky)
