Alexander Naumovič Frumkin

Aleksandr Naumovič Frumkin
Narození	12.jul. / 24. října 1895greg. Kišiněv
Úmrtí	27. května 1976 (ve věku 80 let) Tula
Alma mater	Oděská univerzita Imperátorská novoruská univerzita
Pracoviště	Lomonosovova univerzita Frumkin Institute of Physical Chemistry and Electrochemistry Karpov Institute of Physical Chemistry
Obory	fyzikální chemie a elektrochemie
Ocenění	Olin Palladium Award (1959) Řád rudého praporu práce laureáti Leninovy ceny Hrdina socialistické práce Leninův řád … více na Wikidatech
Manžel(ka)	Věra Michajlovna Inberová (od 1920)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandr Naumovič Frumkin (rusky: Александр Наумович Фрумкин; 24. října 1895, Kišiněv – 27. května 1976, Tula) byl ruský elektrochemik, člen Ruské akademie věd od roku 1932, zakladatel ruského časopisu elektrochemie Elektrochimija^[1] a nositel ceny Hrdina socialistické práce. Je po něm pojmenován Institut fyzikální chemie a elektrochemie A. N. Frumkina Ruské akademie věd.^[2]

Frumkin byl nominován na Nobelovu cenu za chemii v letech 1946, 1962, 1963, 1964, 1965 a 1966, ale cenu nikdy neobdržel.^[3]

Frumkin se narodil 24. října 1895 do židovské rodiny v Kišiněvě v Besarabské gubernii Ruského impéria (nyní Moldavsko). Jeho otec byl pojišťovací agent. Rodina se přestěhovala do Oděsy, kde získal základní vzdělání. Od roku 1912 studoval chemii ve Štrasburku a na univerzitě v Bernu u Volkmara Kohlschüttera a od roku 1915 u Alexandra Sacharova na univerzitě v Oděse, kde v roce 1919 získal doktorát.

Frumkinovy první publikované články se objevily již v roce 1914, když mu bylo pouhých 19 let. O dva roky později publikoval svůj klíčový článek Elektrokapilární jevy a elektrodové potenciály, který mu vynesl uznání ve vědecké komunitě. Od roku 1916 pracoval v laboratoři ocelárny v Oděse a věnoval se především elektrochemii. V letech 1920 až 1922 byl profesorem na Institutu národního vzdělávání v Oděse.

V roce 1922 se Frumkin přestěhoval do Moskvy, kde pracoval v Karpovově institutu pod vedením A. N. Bacha. V roce 1929 se zde stal ředitelem oddělení fyzikální chemie. V roce 1930 se stal profesorem elektrochemie na Lomonosovově univerzitě, kde založil katedru elektrochemie a vedl ji až do své smrti.

Za druhé světové války vedl laboratoř v Ústavu koloidů a elektrochemie Akademie věd, který byl v roce 1945 přejmenován na Ústav fyzikální chemie a Frumkin se stal jeho ředitelem.^[4] Od roku 1958 byl ředitelem Elektrochemického ústavu Akademie věd.

Frumkin byl třikrát ženatý, včetně krátkého prvního manželství s ruskou básnířkou Verou Inberovou. Zemřel 27. května 1976 v Tule ve věku 81 let.

• 

  Během své vědecké kariery se zabýval především elektrochemickými procesy na površích elektrod a na jejich rozhraní s elektrolyty.
• V roce 1919 zkoumal elektrokapilární procesy na elektrodách, včetně elektrických dvojvrstev na rozhraní elektrody a roztoku. Jeho publikace Elektrokapilární jevy a elektrodové potenciály ho zařadila mezi přední elektrochemiky v Rusku.

• 

  Navrhl teorii elektrodových reakcí, která popisuje vliv struktury rozhraní mezi elektrodou a roztokem na rychlost přenosu elektronů, především vliv solvatovaného elektronu a jeho volné solvatační energie (solvatace je obalení částice rozpuštěné látky molekulami rozpouštědla).^[5] Tato teorie byla potvrzena a rozšířena současnými fyzikálními modely přenosu elektronů.
• Představil také koncept potenciálu nulového náboje (pro nenabité částice je chemický a elektrochemický potenciál stejný), který je jednou z nejdůležitějších vlastností kovového povrchu.
• Frumkin vyřešil otázku Alessandra Volty o povaze elektromagnetických impulsů elektrochemických obvodů, která byla předmětem diskuzí více než 120 let. Vyvinul Frumkinovu izotermu (rozšíření Langmuirovy izotermy) při popisu určitých adsorpčních jevů a jeho studenti pak nové experimentální metody, které se časem staly standardem.
• Pod jeho dohledem bylo úspěšně vyvinuto několik aplikovaných elektrochemických procesů, včetně procesů souvisejících s chemickými zdroji elektrické energie, průmyslovou elektrolýzou a antikorozní ochranou.
• Později se zaměřil na kinetické procesy na elektrodách (přenos elektronů a další procesy). Frumkinův efekt popisuje vliv adsorpce na pozorovanou kinetiku elektrod.^[6]
• Významně přispěl k teorii elektrodového potenciálu.
• V 60. letech se začal věnovat polarografii, která používá rtuťové kapkové elektrody. Elektrický proud potřebný k vylučování prvků z roztoku se při zvyšování napětí také zvyšuje a vytváří typickou schodovitou křivku - polarogram, který je charakteristický pro každou sloučeninu.

• Frumkin obdržel třikrát Stalinovu cenu, třikrát Rudý prapor práce, třikrát Leninův řád, v roce 1931 Leninovu cenu a v roce 1965 se stal Hrdinou socialistické práce.
• Od roku 1932 byl členem Ruské akademie věd.
• V roce 1956 byl zvolen členem Německé akademie věd Leopoldina. Od roku 1956 byl dopisujícím členem Akademie věd NDR a od roku 1969 jejím externím členem.
• Od roku 1958 byl čestným doktorem Technické univerzity v Drážďanech.
• V roce 1965 ho přijala za zahraničního člena Nizozemská královská akademie věd.  
• Od roku 1966 byl členem korespondentem Saské akademie věd.
• V roce 1969 byl zvolen do Národní akademie věd USA a v roce 1970 do Americké akademie umění a věd.

• Kinetika elektrodových procesů, Moskva 1952
• Adsorpce organických sloučenin na rozhraní kov/elektrolyt a jejich vliv na elektrochemické procesy, Nova Acta Leopoldina, ročník 19, 1957

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Alexander Frumkin na anglické Wikipedii a Alexander Naumowitsch Frumkin na německé Wikipedii.

• Elektrochemie
• Elektrolýza
• Elektrody
• Polarografie

Zdroj