Adolf Ivar Arwidsson

Adolf Ivar Arwidsson
Adolf Ivar Arwidsson na litografii Johana Eliase Cardona
Adolf Ivar Arwidsson na litografii Johana Eliase Cardona
Narození 7. srpna 1791
Padasjoki, švédské Finsko
Úmrtí 21. června 1858 (ve věku 66 let)
Vyborg, Finské velkoknížectvíFinské velkoknížectví Finské velkoknížectví, Ruské impérium
Příčina úmrtí zápal plic
Místo pohřbení Laukaa
Povolání historik, politický novinář, spisovatel, básník, přednášející na Královské akademii v Turku
Národnost finská
Alma mater Královská akademie v Turku
Literární hnutí romantismus
Ocenění rytíř Řádu polární hvězdy (1851)
Manžel(ka) Johanna Carolina Armfeltová[1]
Děti 2 synové a 2 dcery.[1]
Rodiče Adolf Arvid Arvidsson a Maria Holmbergová.[1]
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adolf Iwar Arwidsson (7. srpnaa 1791, Padasjoki, švédské Finsko – 21. června 1858, Vyborg, Finské velkoknížectví) byl finský švédsky píšící historik, politický novinář, spisovatel, básník a přednášející na Imperial Alexander University. Patřil k jedněm z nejvýznamnějších představitelů tzv. turkuské romantiky, kteří otevřeli otázku hledání národní finské identity spojenou se zaměřením na vývoj finštiny jako národního jazyka, který pomůže národu k samostatnosti. Arwidsson ve svých radikálních textech kritizoval úřednictvo, duchovenstvo, soudce i postavení finského národa v rámci Ruského impéria a finské národní hnutí považovalo Arwidssona za strůjce nezávislého Finska.[2].[3]

Arwidsson je připomínán především kvůli výroku „Švédové nejsme, Rusy být nechceme, buďme tedy Finové“. Tato slova však zřejmě nenapsal on sám, ale jsou ze shrnutí jeho politického myšlení přezentovaného po jeho smrti Johanem Vilhelmem Snellmanem.[4]

Život

Arwidsson se narodil v roce 1791 v Padasjoki v jižním Finsku, kde byl jeho otec kaplanem. Později se s rodinou přestěhoval do Laukaa ve středním Finsku, kde otec získal místo vikáře. Na jeho negativní postoj k Rusku měla vliv především finská válka v letech 1808-1809, která střední Finsko těžce postihla.[4]

Po absolvování střední školy v Porvoo odešel Arwidsson roku 1810 studovat matematiku a později historii na Královské akademii v Turku. Již během studentských let začal psát vlastenecké básně. Roku 1814 se stal bakalářem, roku 1817 získal doktorát za svou disertační práci Ingeni romantici, aevo medio orti, expositio historica (Historická prezentace romantického ducha zrozeného ve středověku) a byl jmenován docentem historie na akademii. Měl styky se švédskými romantiky a po dizertaci tyto styky ještě prohloubil v letech 1817–1818 během svého pobytu ve Švédsku.[4].[5]

V Turku patřil ke společnosti Aura, která sdružovala finskou kulturní elitu reprezentující takzvaný turkuský romantismus, vzniklý po odtržení Finska od Švédska a vytvoření autonomního Finského velkoknížectví v rámci Ruského impéria. Arwidsson nejprve přispíval do naučného časopisu Mnemosyne, ale ten mu začal připadat příliš smířlivý. Proto začal roku 1821 vydávat vlastní časopis Åbo Morgonblad, v němž zveřejňoval své radikální národně-vlastenecké myšlenky týkající se např. veřejné správy, úřednictva, soudců i duchovenstva a postavení finského národa v Ruském impériu. Časopis vyzdvihoval také důležitost finského jazyka jako klíčového poznávacího znaku národnosti významného pro udržení celistvosti národa. Proto vyzýval k jeho ochraně, protože s jeho zaniknutím by zanikl i národ.[6]

Časopis by po půl roce zakázán a ostrost příspěvků stála Arwidssona místo přednášejícího na akademii. Nakonec musel Arwidsson roku 1823 opustit Finsko a jeho odchod do Švédska znamenal velké oslabení vlivu turkuské romantiky.[3]

Roku 1825 zísjak ve Švédsku občasntví a místo knihovníka v Královské knihovné ve Stockholmu a za své vědecké zásluhy byl roku 1843 jmenován jejím ředitelem. Napsal finskou učebnici dějepisu a zeměpisu a pojednání o historii Švédska a severských zemí. Aktivně se také účastnil švédských kulturně-politických debat a debat o politickém postavení Finska. V roce 1827 podnikl cestu do Finska při hledání starožitností, ale místní úřady ho okamžitě poslaly zpět. Tato zkušenost vedla k ještě větší radikalizaci jeho politické práce. V roce 1851 byl vyznamenán rytířským křížem švédského Řádu polární hvězdy.[4]

Roku 1858 mohl Arwidsson navštívít Finsko a dostalo se mu na mnoha místech slavnostního přivítání jako pokračovatele celoživotního díla Henrika Gabriela Porthana. Během cesty onemocněl zápalem plic a nečekaně ve Vyborgu zemřel. Je pohřben v Laukaa, městě jeho mládí.[4]

  1. ↑ a b c Adolf Ivar Arwidsson. Geni. Dostupné online
  2. ↑ SARJALA, Jukka. Mitä kuuluu Turun romantiikalle? Tutkimushistoriaa ja näköaloja. Historiallinen aikakauskirja 1/2018, S. 69–81.
  3. ↑ a b HIMMELOVÁ, Tereza. Stručná historie východní Karélie a její význam pro formování finského vlastenectví. Praha 2014. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Lenka Fárová, Ph.D. S. 36-39. Dostupné online
  4. ↑ a b c d e TARKIAINEN, Kari. Arwidsson, Adolf Ivar. Kansallisbiografia. Dostupné online.
  5. ↑ SJÖBLOM, Tomas. Adolf Ivar Arwidsson. 375 Humanists. Faculty of Arts, University of Helsinki. Dostupné online
  6. ↑ JUVA, Einar Wilhelm: Suomen kansan historia 4: kansallinen herääminen. Helsinki: Otava 1966. S. 90.

Zdroj