Čagan Temür

Čagan Temür
Narození 14. století
Úmrtí 6. července 1362
Povolání politik
Rodiče Alawen[1]
Příbuzní Kökö Temür (sestřin syn a adoptovaný syn)
Toghan Temur (sestřin syn)
Lady Wang, Princess Consort (sestřina dcera)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Čagan Temür († 6. července 1362)[2] byl mongolský vojevůdce říše Jüan. V 50. letech 14. století se vypracoval z řadového příslušníka lokální elity na velitele nejsilnější armády severní Číny. Jeho moc, fakticky nezávislá na jüanské vládě, sahala od Šan-tungu přes Che-nan a Šan-si až do Šen-si. Roku 1362 byl zavražděn podřízenými generály.

Život

Čagan Temür pocházel z Che-nanu z mongolské rodiny usazené zde při dobývání země za vlády chána Ögedeje. Obdržel klasické konfuciánské vzdělání, ale více se věnoval lovu a pěstování vojenských ctností společně s místními pány a stal se vůdcem skupiny podobných bohatýrů, jeden z nich – syn malého úředníka Li S'-čchi – se také stal významným vojevůdcem.[3]

Do roku 1355 byl bezvýznamný, poté s vzestupem bojů v souvislosti s povstáním rudých turbanů stoupal i jeho věhlas. Do poloviny roku 1357 Čagan Temür a Li S’-čchi spolupracovali s Daš Badulugem, který se stal poloautonomním pánem Che-nanu. Rozsáhlé útoky povstalecké říše Sung z roku 1357 vyústily následující léto v dobytí Kchaj-fengu a pád Daš Baduluga. Když povstalci následně zaútočili na údolí řeky Wej v jižní části Šen-si, místní jüanské úřady uvítaly Čagana a Liho s jejich vojsky. Dvůr jim udělil tituly a přikázal vypudit rebely z údolí řeky Wej. Oba si s bojem proti rebelům současně podřizovali místní úřady a domobranu. Do konce roku 1358 tak Čagan ovládl i údolí řeky Fen v Šan-si. Dvůr (ve snaze zachovat si zdání kontroly nad situací) uznal jeho panství nad Che-nanem a Šan-si a udělil mu přiměřené hodnosti.[4]

Čína roku 1358

Čagan měl řadu nepřátel, proto pro něj mělo vybudování spolehlivých pozic v regionech prvořadou důležitost. Z tohoto důvodu při budování oddané vojenské i civilní správy v Severočínské nížině sledoval své zájmy i za cenu nerespektování příkazů dvora,[5] Roku 1359 dokonce v Che-nanu vypsal i vlastní úřednické zkoušky.[4]

V září 1359 vyhnal sungské rebely z Kchaj-fengu. Jüanská vláda na jeho vzestup reagovala podporou Boloda Temüra, syna a dědice Daš Baduluga, který měl vlastní mocenskou základnu v Che-peji a severním Šan-si. Přikázala Čaganovi odevzdat Bolodovi centrální Šan-si, důležitou pro zásobování vojsk. Čagan se úspěšně vzepřel (na rozdíl od Togty roku 1355) a dvůr i Bolod ustoupili.[4]

Nato Čagan zaměřil svou pozornost na Šan-tung. Tchien Feng a Wang Š’-čcheng, jüanští generálové dislokovaní v Ťi-ningu v jihozápadním Šan-tungu na kterých závisela obrana provincie, se začátkem roku 1361 vzdali Sungům. Později téhož roku přijali nabídku amnestie od Čagana a podrobili se jeho velení. V létě 1362 se však opět spojili s rebely, které tou dobou Čagan obléhal v I-tu, prefekturním městě východně od provinční metropole Ťi-nan. Poté, co Čagan dobyl Ťi-nan, zavraždili ho s odůvodněním, že nehájí zájmy dynastie Jüan, načež se přidali k rebelům. Čaganovu smrt přijal dvůr s uspokojením, třebaže veřejně jeho ztráty želel.[5]

Jeho civilní i vojenské posty převzal synovec Kökö Temür.[6] Nicméně vražda přinesla zmatek do severní Číny[2] a vrhla zpět její politické sjednocování. Jednotný sever pod Čaganem by mohl zabránit Ču Jüan-čangovi plně využít porážky říše Chan a tedy snad i zabránit sjednocení Číny pod Čuem a zachovat ji rozdrobenou s regionálními vládci formálně uznávajícími svrchovanost jüanského císaře.[6]

Reference

  1. ↑ Biografická databáze čínských historických postav.
  2. ↑ a b DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Dreyer (1988)]. ISBN 0521243327. S. 82. (anglicky)
  3. ↑ DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. S. 59. (anglicky) [dále jen Dreyer (1982)]. 
  4. ↑ a b c Dreyer (1982), s. 60.
  5. ↑ a b MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty, 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Mote]. ISBN 0521243327. S. 21. (anglicky)
  6. ↑ a b Dreyer (1982), s. 61.

Zdroj