Časová osa dopadu Chicxulubského asteroidu

Chicxulubský asteroid, jenž svým dopadem na zemi zapříčil masové vymírání na konci křídy (vyhynutí dinosaurů) zasáhl zemi před 66 miliony let. Předpokládá se, že k jeho dopadu došlo v době, kdy na severní polokouli bylo pozdní jaro (duben až květen).^[1] Velikost asteroidu je odhadována na 10 až 15 kilometrů a dle nejnovějších poznatků měl k zemi dorazit ve směru od slunce, při pohledu na oblohu z jeho levé strany. Na Yukatánský poloostrov tedy musel dopadnout ve dne, nejpravděpodobněji krátce po poledni místního času.^[2][3]

Podrobná časová osa

Před dopadem

Blížící se asteroid na lze na obloze zaregistrovat až posledních 48 hodin před dopadem. Večer, po západu slunce je při pohledu směrem na západ pozorovatelný nízko nad obzorem jako bod připomínající planetu nebo jasnější hvězdu. Vzhledem k tomu, že k zemi je natočený převážně svojí od slunce odvrácenou stranou, je ze země vidět jen jeho malá část a i z tohoto důvodu je na obloze objektem naprosto nepatrným a nejspíše i velkou část posledního dne na nebi zcela neviditelným. Pro srovnání: měsíc jehož oběžnou dráhou asteroid při své rychlosti přibližně 70 tisíc kilometrů za hodinu projde pět až šest hodin před nárazem do země je 200 krát větší.^[4]

Teprve až těsně před svým dopadem se asteroid začíná odlišovat od na nebi obvyklých objektů. Nejlépe ho lze vidět na večerní obloze v Africe a Evropě. Podobá se večernici (planetě venuši objevující se v určitých částech roku na obloze krátce po setmění). Pro běžného pozorovatele je vidět jako bod na obloze, jenž pevně stojí na místě. To se však najednou začne měnit. Tento bod se začíná velmi pozvolna pohybovat směrem k obzoru. Jeho pohyb je snadno pozorovatelný pouhým okem a stává se čím dál rychlejším. Až postupně přeletí oblohou a zmizí za obzorem.^[5]

Dopad

Ač měl asteroid velikost pouze maximálně 15 kilometrů, následky jeho dopadu jsou extrémně ničivé. Na místě dopadu dochází k ohromné explozi, jenž vytvoří doslova ohnivou kouli (podobnou té při nukleární explozi) o velikosti (do výšky nad zemský povrch a v průměru) 200 až 500 kilometrů.^[6][7] A až do míst, kam zakřivení zemského povrchu dovolí tuto ohnivou kouli a zejména její naprosto oslepující září srovnatelnou s výbuchem obří atomové bomby vidět (přibližně do okruhu 1500 km), je všechno okamžitě spáleno. Právě toto mimořádně intenzivní světlo nesrovnatelně intenzivnější než to sluneční způsobí každému živému tvorovi jenž je mu vystaven okamžité popáleniny. Následně prakticky hned po skončení této mohutné exploze na tuto spálenou oblast prší v podobě větších i menších meteoritů veškerý vyvržený materiál.^[8]

V evropě je zatím zdánlivě poklidný večer a na první pohled se nic neděje. První efekt, který zaznamenává evropa jakožto i zbytek celého světa je po třiceti minutách od dopadu přicházející zemetřesení o síle 4 až 6 stupně richterovy škály.^[9] Tím ovšem vše teprve začíná. Během dopadu asteroidu bylo vyvrženo do vesmíru ohromné množství hmoty. V místě které zasáhl byla tak vysoká teplota, že veškeré horniny včetně asteroidu samotného se doslova vypařily a poté co se tato vypařená hmota vykatapultovala silou exploze do vesmíru, přešla zde do skupenství prachu s částicemi velikosti zrn písku.^[10]

A právě tento prach se stává zkázou pro celý svět. Během několika hodin od dopadu, (v evropě už pravděpodobně do jedné hodiny) obklopuje celou planetu a hlavním problémem je především jeho návrat z vesmíru zpět k zemi. Vzhledem k rychlosti jakou tyto drobné prachové částice vstupují do atmosféry, se rozžhavují na velmi vysoké teploty, a protože jich je opravdu hodně a hlavně celoplošně velmi hustě = pokrývají celou oblohu, dochází k rychlému zahřívání horní atmosféry. A to až na teplotu kolem 1500 stupňů. Horní atmosféra je tímto procesem brzy natolik rozžhavená, že ze země lze na obloze pozorovat intenzivní rudou záři.^[11]

A toho zahřívání atmosféry se týká i její nejspodnější části. Velmi záhy ze začíná rychle oteplovat i na zemském povrchu. Již během desítek minut teplota překračuje únosnou mez pro živé organismy a nadále roste do velmi vysokých úrovní, srovnatelných s horkovzdušnou troubou.^[12] I na tak vzdálených místech jako je Mongolsko je na zemském povrchu teplota až přes 400 stupňů. Což pro vše živé co není skryté pod zemí nebo pod vodou znamená jistou smrt.

Takto vysoké teploty velmi rychle vedou ke vzniku rozsáhlých požárů. Hoří všechny lesy i jakékoliv jiné porosty. Jedinými místy které se tomuto globálnímu požáru vyhýbají jsou poustě a arktické oblasti.^[13] Určitou, alespoň minimální šanci přežít na zemském povrchu teoreticky mají živočiché vyskytující se na zemských pólech. Obzvláště pak tom jižním.

Efekt hořící oblohy oteplující zemský povrch trvá jen několik hodin. Poté teplota opět rychle klesá na alespoň trochu snesitelné hodnoty a požáry postupně uhasínají.^[14]

Fáze po požáru

Následující den je vše na povrchu země absolutně spálené. Tam kde rostly lesy, trčí ze země jen ohořelé pahýly kmenů. Všude na zemi je pouze popel, z něhož lze stále ještě cítit sálavé horko. A nad tím vším visí obloha zatažená hustými oranžovými mraky, které blokují sluneční svit do takové míry, že i u prostřed dne je pološero jako při soumraku. Počasí se však již brzy začíná měnit. Díky extrémnímu horku se do atmosféry vypařilo obrovské množství vody, a vzhledem k prudkým změnám teploty v posledních hodinách dochází zejména nad oceány k rychlé kondenzaci a vzniku obřích, extrémně silných bouří. Brzy přicházejí dosud nevídané bouřky a lijáky. Toto počasí trvá dny až týdny, než se ochladí. A tím pádem intenzita bouří a srážek ubyde.^[15]

Fáze ochlazování

S odstupem týdnů se navzdory na severní polokouli nadcházejícímu létu začíná projevovat vliv ohromného množství síry, jenž se vlivem dopadu asteroidu uvolnilo do atmosféry. Zemská atmosféra nasycená sírou odráží většinu dopadajícího slunečního záření pryč od zemského povrchu. I když se obloha poměrně rychle očišťuje od dýmu z požárů a postupně projasňuje, sluneční svit dopadající na zemský povrch je vlivem síry v atmosféře výrazně oslabený. Což způsobuje nevyhnutelné klesání teploty. Místo léta přichází spíše podzimní počasí, jenž poté přechází do toho zimního. Začíná mrznout, sněžit, a nastává regulérní zima.

A toto zimní počasí se posunuje čím dál více do blízkosti rovníku. Až to zajde tak daleko, že sníh a mráz je i v jeho blízkém okolí. Pouze přímo na rovníku se teplota dokáže dlouhodobě udržet nad bodem mrazu. Ani zde však není teplo. Obvyklá teplota v rovníkových oblastech se pohybuje pouze kolem 5 stupňů. Těsné okolí rovníku je ale to jediné místo na zemi, kde jsou ze spálené země schopné opět vyrůst alespoň nějaké rostliny a tím vytvořit biotop, v němž jsou někteří většinou zpravidla drobní živočichové schopní přežít. Předpokládá se, že globálně dochází oproti původním hodnotám před dopadem k poklesu světové teploty až o 26 stupňů. Což vede k tzv. impaktní zimě. Tedy celoročně nepřetržitě trvající zimě, po dobu až patnácti let za sebou.^[16][17]

Obnova života

Po patnácti letech od dopadu začíná síry v atmosféře ubývat, což vede opět k postupnému globálnímu oteplování. Oblasti trvalých mrazů, sněhové pokrývky a ledu se v průběhu let posouvají dále od rovníku, až se postupně vracejí na své původní místo v arktických oblastech. A do oblastí odkud věčný led a sníh ustoupil se opět směrem od rovníků vrací život. Tento proces trvá tisíce let, ale nakonec je zdárně dokončen a pravděpodobně i následkem změn v atmosféře země vstupuje do následujícího geologického období jménem paleogén.

Odkazy

Související články

• Vymírání na konci křídy
• Křída
• Paleogén

Reference

Zdroj