Zdeněk Vašíček

Zdeněk Vašíček
Narození 20. května 1933
Brno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 13. dubna 2011 (ve věku 77 let)
Brno
ČeskoČesko Česko
Povolání archivář, spisovatel, archeolog, politolog, historik, filozof a muzeolog
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska Zdeňka Vašíčka na domě jeho rodičů v Kyjově, Masarykovo náměstí 37, odhalená 26. 5. 2012.[1]

Zdeněk Vašíček (20. května 1933 Brno – 13. dubna 2011 Brno) byl český filosof, esejista, historik, archivář, archeolog, disident a prvosignatář Charty 77.

Biografie

Rodinné kořeny vycházely z Kyjova, kde měl jeho otec Květoslav Vašíček na náměstí železářství.[2] Jeho mladší bratr byl Pavel Vašíček. V roce 1957 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory filosofie a historie. Po ukončení školy nastoupil do kroměřížského archivu, kde působil v letech 1957–1959. Následovaly pracovní zkušenosti v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově (1959–1970) a v Moravském zemském muzeu v Brně (1969–1971). V letech 1966–1968 absolvoval postgraduální studium muzeologie na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně (dnes Masarykova univerzita) v Brně, doktorát složil na Filozofické fakultě University Palackého v Olomouci roku 1970.[3]

V roce 1966 se stal členem KSČ, roku 1970 byl ovšem vyloučen.[3] V letech 1972–1973 byl vězněn za trestný čin podvracení republiky, poté byl podmínečně propuštěn. Byl iniciátorem pozdravného dopisu československých politických vězňů Světovému mírovému kongresu v Moskvě v říjnu 1973 a spolu s Janem Tesařem hlavním organizátorem jeho ilegálního odeslání na Západ. Dopis byl na kongresu zveřejněn západními delegáty.[4]

Od propuštění z vězení až do své emigrace v roce 1981 byl zaměstnán na pozici dělníka. Jako jeden z prvních podepsal dokument Charta 77. V zahraničí žil v několika zemích, postupně přednášel na univerzitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži, po sametové revoluci působil také na domácích vysokých školách v Brně a Praze.[3] V letech 1998–2005 byl členem oborové rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pro dějiny české literatury a teorii literatury.

Ocenění

Je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 2000[5], Ceny F. X. Šaldy (2003) a Ceny Ferdinanda Dobrotivého za rok 2006. Časopis A2 zařadil jeho knihu esejů Podmínky volby do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.[6]

Výběr z díla

Publikoval v češtině, francouzštině, angličtině a italštině, některé stati vydával v samizdatu. Publikace o archeologii vydával ve spolupráci s Jaroslavem Malinou a pod jeho jménem.[3] Ironické glosy na společenská témata publikoval v časopise Babylon i jinde pod pseudonymy Slavoj Český a Bedřich Břich.[7]

  • Archeologie: jak a proč? Mikulov 1976 (ve spolupráci s Jaroslavem Malinou)
  • Metody experimentu v archeologii; Praha 1980 (ve spolupráci s Jaroslavem Malinou)
  • Archeologie včera a dnes; České Budějovice 1981 (ve spolupráci s Jaroslavem Malinou)
  • Archaeology Yesterday and Today; Cambridge – New York – Melbourne 1990 (anglicky, s Jaroslavem Malinou)
  • L’archéologie, l’histoire, le passé; Sceaux 1994
  • Obrazy (minulosti). O bytí, poznání a podání minulého času; Praha 1996
  • Přijetí podmínek (1996, vybrané stati 1982–1996)
  • Podmínky volby (2003, vybrané stati 1996–2003)
  • Archeologie, historie, minulost; Praha 2006 (česká doplněná verze franc. vydání z roku 1994)
  • Minulost a současnost, paměť a dějiny; 2008
  • Slavoj český & spol.; 2010
  • Jak se dělají filosofie; 2012

Citáty

„ Lidé by se měli víc zabývat sami sebou. Vnímat, jací uvnitř jsou, co doopravdy cítí. Nehledat berličky v kolektivech. Jen málo lidí unese odpovědnost za své činy, spíš ji různě obcházejí. “
— Zdeněk Vašíček[8]

Reference

  1. ↑ Jiří Peňás. Ej, ztepilí šuhaji aneb Kyjovské citáty. Lidovky.cz [online]. 2012-5-30 [cit. 2012-8-18]. Dostupné online. 
  2. ↑ Petruška Šustrová. Dopis pod podlahou. Český rozhlas [online]. 2010-5-30 [cit. 2012-8-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-01. 
  3. ↑ a b c d KOLEKTIV AUTORŮ. Z přirozené potřeby kritického ducha. Reflexe života a díla Zdeňka Vašíčka. 1. vyd. Praha: Triáda, 2016. 368 s. 
  4. ↑ TESAŘ, Jan. Se Zdeňkem Vašíčkem. Kritická příloha Revolver Revue. 2004, čís. 28, s. 138n.. 
  5. ↑ http://revolverrevue.cz/cena-rr
  6. ↑ Český literární kánon po roce 1989 - podzimní literární příloha A2. www.advojka.cz [online]. [cit. 2022-06-03]. Dostupné online. 
  7. ↑ Kdo je Slavoj Český? Deník Referendum, 12. 12. 2010 Dostupné oline
  8. ↑ Zemřel filozof Zdeněk Vašíček, Týden, 14. 4. 2011

Externí odkazy

Zdroj