Východolitomyšlské nářečí

Východolitomyšlské nářečí (někdy nazývané petácké) je specifické nářečí českého jazyka, užívané na východu Čech přibližně v severozápadní části okresu Svitavy a jižní části okresu Ústí nad Orlicí, především však v dosahu měst Litomyšl, Česká Třebová či Polička.^[1] Řadí se k severovýchodočeské nářeční oblasti češtiny (stejně jako např. náchodské či podkrkonošské nářečí), některé níže uvedené znaky jsou shodné i pro celou tuto skupinu. Nejvýraznější jev, ztráta jotace po retnicích (pět > pet), však zůstává spíš místní, pomalu vymírající regionální raritou.^[2]

Poloha petáckého nářečí na českomoravském pohraničí (navíc na dosah německému osídlení) měla na jeho podobu výrazný vliv^[3] – původní severovýchodočeské archaismy byly např. postupně střídány prvky ze středomoravského nářečí. Neméně důležitou roli také sehrála distribuce spisovného českého jazyka.^[1][2] Jedním z prvních záznamů o tomto dialektu byla už Gramatika česká Jana Blahoslava, v šedesátých letech 18. století se oblast Litomyšle objevila v dialektologických pracích Josefa Jirečky a Aloise Vojtěcha Šembery. Největšího zájmu se však petácké nářečí těší až v dobách svého postupného úpadku, tedy od přelomu 18. a 19. století.^[1] Přestože se objevoval jak v beletrii, tak ve vědeckých kruzích (vždyť právě roku 1904 vychází nejucelenější studie Nářečí litomyšlské Quida Hodury), uchyluje se dialekt do stále menších enkláv, příp. jednotlivých obcí.^[2]

Nářečí se vyznačuje mj. následujícími znaky:^[1][2]

• Nejvýraznější změnou je ztráta jotace, která je zde dodržována i u retnic.

Příklad: behat = běhat, nevesta = nevěsta, svedomí = svědomí, zeme = země

• Změna í → ej, obzvlášť u koncovek instrumentálu vzorů růže a kost. Někdy k ní však dochází i uprostřed slov.

Příklad: čepicej = čepicí, prácej = prací, ulicej = ulicí; žejbro = žíbro = žebro

• Změna retnic p, b, m → t, d, n před samohláskami e a i.

Příklad: tet = pět, ředyk = hřebík, holoude = holoubě, manynka = maminka

• Změna tě, dě, ně → te, de, ne.

Příklad: neco = něco, stehovat = stěhovat, tekne = pěkně

• Změna v → u, nejčastěji po samohláskách na konci slabik, byly však možné i případy následnosti po samohláskách, resp. souhláskách, po slovu předešlém či před teprve nadcházejícím.

Příklad: čloujek = člověk, prauda = pravda, za uděk = za vděk, zrouna = zrovna

• Podle Quida Hodury bylo pro litomyšlské nářečí časté i vynechávání souhlásek mezi dvěma samohláskami a stažením těchto samohlásek v samohlásku dlouhou.

Příklad: cák = co pak, potřál = potřeboval, prál = povídal

• Odsouvání h v některých slovech a spojeních před r (ř) bylo už na konci 19. století prý dochováno pouze na Střenicku (např. pořeb = pohřeb, řebík = hřebík).

• Odsouvání hiatického j před i na počátku slov, v případě záporu či patřičných předpon je možné i uprostřed.

Příklad: inačí = jinačí, íst = jíst, neistota = nejistota, roziskřit = rozjiskřit

• Nominativ plurálu životných jmen mužského rodu se neliší od svého akuzativu, resp. akuzativ je i zde měkčený kmenovou souhláskou.

Příklad: hrát si na vojáci (= vojáky), chlapci chytaj chrousti (= chrousty)

• Další, nepravidelné odlišnosti.

Příklad: Stupňování některých výrazů může být v petáckém nářečí specifické, např. adjektivum dobrý (2. dobřejší, 3. nejdobřejší) a alternativní podoby adverbií radši (rejši = raději) a nejradši (nejrejši = nejraději).

Už Quido Hodura (1904) se zmiňuje o postupném úpadku petáckého nářečí, obzvlášť co se týče jeho nejstarších vrstev (např. změna retnic p, b, m → t, d, n před samohláskami e a i). Tyto prvky totiž byly už na začátku 20. století známé pouze z posměšných rčení a jiných frazeologismů.^[1]

V současném vývoji českého jazyka je tato tendence ještě více posílena, specifická mluva menších územních celků postupně mizí a je nahrazována interdialektem společným hned pro několik oblastí.^[2][4] Oblast Litomyšle se tak stává (2008) spíše křižovatkou obecné češtiny se severovýchodočeským a středomoravským nářečím, zatímco prvky petáckého nářečí zůstávají u mladších generací (Dolní Újezd u Litomyšle) povětšinou v pasivní znalosti.^[4]

Následující knihy jsou v nářečí psané buď celé, nebo částečně:^[1]

• Alois Jirásek: Vojnarka (1891)
• Teréza Nováková: O Janu Jílkovi (1898)
• Teréza Nováková: Úlomky žuly (1903)
• Anna Popelková: Za jeden hřích: román z vesnice (1897)
• Josef Raymann: Sedlské námluvy (1819)

Ukázka nářečí v mluveném jazyce:^[1]

• „Náš táta dyl v nestě, ztratil četyci, i dyla to tekná četyce."

• „Medle, Dorka, vod ženicha mela nevesta přetuzince pekný červený punčochy do střevíčků tudyle u předu vyšitý – petku moly stát a možný, že koštovaly ešte víc…“
• „Chceš-li to vedět, rouný za podobný. Dyž sem já ti dobře s Rozárou radil a ďouče je to jako kvet, taky ty ne a ne, eštěs nám tedejž prch, jak doví pro co, tak já ti zas dobře pojdám, že tu kyrysarku si nevemeš a nevemeš.“

Příklady frazeologismů:^[1]

• Handra se smeje vonuci.
• Vem si mámu s cérou, voni tě spérou.
• Za krejcar by tancoval celej deň nahej s kozou v louži.

• BACHMANNOVÁ, Jarmila. Okrajové úseky severovýchodočeské nářeční oblasti z pohledu celočeského (Na materiálu korespondenční ankety ÚJČ), in Naše řeč 90 (2007), č. 1, s. 7–19. Dostupné online.
• BOŠTÍKOVÁ, Aneta. Regionálně příznakové prvky v mluvě mladé generace na Litomyšlsku. Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. Dostupné online.
• CUŘÍN, František. Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech. Univerzita Karlova, Praha 1967.
• HODURA, Quido. Nářečí litomyšlské. Nákladem osady města a okresu Litomyšlského, 1904. Dostupné online.
• JIREČEK, Josef. Podřečí východních Čech, in Časopis Musea království Českého 37 (1863), č. 4. Praha: Matice česká, 1863, s. 323–345. Dostupné online.
• UTĚŠENÝ, Slavomír. Nářečí přechodného pásu česko-moravského. Praha: ČSAV, 1960. Dostupné online.
• Česká nářeční skupina, in Nový encyklopedický slovník češtiny. Brno: Masarykova univerzita, 2012–2020. Dostupné online.

BALHAR, Jan; JANČÁK, Pavel et col. Český jazykový atlas 1 – 5. Ústav pro jazyk český AV ČR v Praze a Brně, 2012–2014. Dostupné online.

Zdroj