Vzorec chování

Vzor nebo vzorec chování je zažitý, šablonovitý způsob řešení určitého problému či reagování na určitou situaci.^[1] Respektuje určité pravidelnosti a podléhá mechanismu nápodoby. Je charakteristický pro každou osobnost, ale může se měnit v čase. Používá se v psychologii^[2]sociologii, kulturní antropologii^[1]. Jako znak určitých tendencí se využívá v psychodiagnostice.

Vzorce chování mívají stejný spouštěč (situaci), jsou stereotypní a vedou ke stejnému výsledku (jednání „ze zvyku“). Člověk si přitom zpravidla nevšimne, že nejedná z vlastního rozhodnutí, ale instinktivně.

Blízkým pojmem je mentální schéma, vzorec myšlení, který organizuje příchozí informace a vztahy mezi nimi do připravených kategorií. Jako příklady schémat je možno uvést mentální modely, sociální schémata, stereotypy, sociální role, scénáře, světonázory, heuristiky a archetypy. Podle schémat lze tvořit mnemotechnické pomůcky, myšlenkové mapy, mentální zkratky a podobně.

Klasifikace

Vzory chování se obvykle dělí na expresivní a adaptivní, případně vrozené (instinktivní) a zvykové. Někdy se rozlišují^[2]:

myšlenkové vzorce, mentální modely. Například, když jde dívka na pohovor, může si obvykle myslet: "Proč jsem šla, stejně mě nevezmou".
řečové vzory – zvyk mluvit ve stejných frázích, používat klišé,
vzorce vnímání – zvyk zveličovat význam jedné informace a ignorovat jiné,
vzorce emočních reakcí – člověk má naučené emoce, kterými reaguje na určitou situaci,
denní aktivity, rituály – rituály ve výchově, do práce stejnou trasou, "vlastní místo" v tramvaji, káva ve stejné kavárně, večerní seriál nebo hospoda
vzorce životních scénářů – výběr povolání, vztah k penězům, k výchově dětí. To jsou vzorce, které definují způsob života.

Vznik a fixace chování

Vzory pomáhají vyhnout se pocitu úzkosti, který pochází z nejistoty. Mozek se snaží minimalizovat náklady na zdroje (princip nejmenšího úsilí), proto nepovažuje za nutné vynakládat energii na analýzu situace, pro kterou již existuje připravená odpověď, tedy vzorec chování v dané situaci.^[2]

Problém je v tom, že si vzorce chování často neuvědomujeme. Jsou nezřídka výslednicí vlivů, které na nás působily v dětství, kdy bylo naše vědomí takřka bez ochranných mechanismů. Naprostá většina vzorců chování vzniká před dovršením sedmého roku života.^[3] V té době reagujeme především emocemi. Fakta nehrají takovou roli. Emoce vytvořené zkušenostmi pak pozitivně či negativně ovlivňují naše chování v podobných situacích a provázejí nás po celý život.

Silné události, emoce mohou výrazně zapůsobit, při silných a podobných vjemech se reakce opakuje, potvrzuje, zpevňuje a my si odnášíme cesty prožívání, které bychom si často vůbec nevybrali.^[4] Všechny vzorce chování jsou uloženy hluboko v mozku, především v podvědomí a limbickém systému. Pomocí nich pak podvědomí ovládá zhruba 90 % lidského života.^[3]

Na negativní nebo škodlivé vzorce může tělo dokonce reagovat nemocí. Cesta k uzdravení pak vede skrze vyrovnání vztahu se sebou samým.^[5]