Vytváření Pána prstenů

Úkol vytvořit Pána prstenů byl dlouhý, složitý a trval od jeho začátku v roce 1937, krátce po úspěchu dětské knihy J. R. R. Tolkiena Hobit, až do vydání románu v letech 1954–1955. Tolkien začal bez ponětí, kam se příběh bude ubírat, a udělal několik chybných začátků, než se objevil příběh o Jednom prstenu. Jména postav včetně hlavních hrdinů Pána prstenů se mnohokrát změnila. Tolkien přestal opakovaně psát, někdy i roky. Když přišla inspirace, vycházela ze skutečné práce s plány, názvy a jazyky, které Tolkien do románu zahrnul. Ilustroval místa vylíčená v textu, doplňoval kresby a text dohromady, dokud neměl pocit, že jsou správná.

Žádost o pokračování dětské knihy Hobit z roku 1937 přiměla J. R. R. Tolkiena k tomu, aby začal s tím, co se stalo jeho nejslavnějším dílem: epickým románem Pán prstenů (poprvé vydaný ve třech svazcích v letech 1954–1955). Nakonec strávil více než deset let psaním prvotního vyprávění a dodatků k románu, během kterých se mu dostalo neustálé podpory Inklingů, zejména jeho nejbližšího přítele C. S. Lewise, autora Letopisů Narnie. Hobit i Pán prstenů se odehrávají se Silmarillionem na pozadí, ale v době dlouho po něm.^[1]

Tolkien nejprve zamýšlel Pána prstenů jako pohádku pro děti ve stylu Hobita, ale během psaní se rychle stal temnějším a zvážněl.^[2] Přestože jde o přímé pokračování Hobita, oslovilo starší publikum, přičemž čerpalo z nesmírného dějového pozadí Beleriandu, které Tolkien vytvořil v předchozích letech, a které se nakonec dočkalo posmrtného vydání v Silmarillionu a dalších svazcích.^[1] Tolkien silně ovlivnil žánr fantasy, který po úspěchu knihy vyrostl.^[3]

Na doporučení svých vydavatelů se v prosinci 1937 Tolkien pustil do projektu “nový hobit”^[4] Podle Nicka Grooma totiž Tolkien postrádal jasnou představu o zápletce, vývoji postav, směru, i významu svého díla, což mu značně komplikovalo orientaci v tomto dlouhém a náročném tvůrčím procesu.^[5] Psaní postupovalo pomalu - kromě plného akademického úvazku si musel Tolkien přivydělávat i opravou zkoušek a pracoval na celé řadě návrhů.^[4][6]

Většinu roku 1943 však román opustil a teprve v dubnu 1944 se k němu opět vrátil,^[4] tentokrát ve formě seriálu pro svého syna Christophera. Kapitoly byly zasílány ihned po napsání, zatímco jeho syn sloužil v Jižní Africe v Královském letectvu. V roce 1946 se opět plně věnoval románu a o rok později předal rukopis vydavatelům.^[4] I když byl příběh v podstatě hotový již následující rok, revize starších částí pokračovaly až do roku 1949.^[4] Původní rukopisy, které zabírají celkem 9 250 stran, jsou dnes uloženy ve Sbírce J. R. R. Tolkiena na Marquette University.^[7]

Jak dokládá The Return of the Shadow, už k 19. prosinci 1937 sepsal pětistránkový návrh - který sám označoval za „první zárodek“ Pána prstenů - a ve svém dopise vydavateli tvrdil: „Napsal jsem první kapitolu nového příběhu o hobitech - Dlouho očekávaný dýchánek.“^[9] K 1. únoru 1938 pak dokončil čtvrtý, mnohem rozsáhlejší návrh této kapitoly, který předal vydavateli Stanley Unwinovi k přečtení jeho dvanáctiletým synem Raynerem Unwinem. Právě ten mladík doporučil vydání Hobita.^[10]

Do 4. března 1938 měl Tolkien v dalším dopise pro svého vydavatele hotové návrhy tří kapitol^[11] - 1:1 „Dlouho očekávaný dýchánek“,^[9] 1:3 „Tři dělají společnost a čtyři je více“ (posléze byla poslední tři slova vynechána)^[12] a 1:4 „Na Červíkovu farmu a do Rádovska“ (která se nakonec proměnila v „Zkratkou na houby“).^[13] V dopise pak konstatuje, že se děj vydal neplánovaným směrem; Christopher Tolkien toto bez váhání přisuzuje právě vniknutí Černých jezdců do příběhu.^[11] Tolkien měl myšlenku první kapitoly už od počátku vytyčenou v celé své podobě, přesto se ovšem až na jaře 1938 vyjasnily i další zásadní prvky - důvody Bilbova zmizení, význam Prstenu a samotný název Pán prstenů.^[4] Původně plánoval příběh, ve kterém by Bilbo, po úplném vyčerpání svého pokladu, hledal další dobrodružství za účelem získání nových bohatství. Postupem času se však měnila nejen zápletka, ale i samotní hrdinové.^[4] I přesto byla tato raná fáze díla téměř zcela improvizovaná. Jak s úsměvem připomíná Tolkienův badatel Tom Shippey: „Co jistě překvapí každého, kdo je obeznámen s Pánem prstenů, když pak narazí na Tolkienovy rané návrhy v The Return of the Shadow, je, jak nedostatečně propracovaným plánem - ba dokonce i celkovou koncepcí - tento příběh opravdu disponoval.“^[14]

Nakonec - jak to krásně popsal David Bratman - se Tolkien rozhodl vzít malou skupinku hobitů na cestu a pustil se do řady pikareskních dobrodružství, jejichž rozsah, složitost, vážnost i význam neustále narůstaly s každým dalším napsaným veršem.^[15] Postupné komplikování příběhu vedlo Tolkiena k tomu, aby si kladl stále více otázek o jeho ústředních tématech. Nejvíce ho zajímala podstata Bilbova prstenu, ale nacházel se i prostor pro úvahy o roli ostatních prstenů, identitě postavy Trottera či o tom, zda by měl Frodo (či „Bingo“, jak mu někdy říkal) získat za parťáka Sama Křepelku.^[8] Výsledkem těchto úvah byla zrozená nová - pátá - verze díla. Tak byla napsána nová druhá kapitola, původně pojmenovaná „Ancient History“ (starověká historie), jež se později proměnila v známé „Stíny minulosti“ a vznikly také Verše Prstenu. Zvýraznění vyprávění přimělo Tolkiena k jasnému závěru - potřeboval pevnou, přesnou chronologii, aby postavy mohly jednat a setkávat se vždy ve správný okamžik.^[8]

V srpnu 1939 Tolkien sepsal osnovu románu, která vedla od Roklinky až po zničení prstenu a „Temnou věž“. Cesta měla vést přes zasněžené Mlžné hory, lesStromovouse, Morii a přes obléhání Ondu v Gondoru. Groom navíc připomíná, že mezi navrhovanými lokacemi se neobjevovaly Železný pas, Lothlórien, Rohan, Ithilien ani Cirith Ungol a že ani tři hlavní bitvy zatím neměly mít své místo.^[16] V prvním návrhu druhé knihy Tolkien naznačoval, že Gandalf v Morii bude bojovat s Černým jezdcem (nikoliv s Balrogem), a už tehdy věděl, že se kouzelník musí vrátit poté, co spadne do propasti - dokonce poznamenal, že „pád pravděpodobně nebude tak hluboký, jak se zdálo.“^[8]

Ve své předmluvě k druhému vydání Pána prstenů pak uvádí, že v roce 1940 - navzdory válce - „jsem psal převážně v noci, až jsem stál u Balinovy hrobky v Morii.“ Následovala téměř roční přestávka, než se na jaře 1941 znovu ponořil do tvorby a vydal se do Lothlórienu a k Velké řece.^[17] V roce 1942 vytvořil první návrhy kapitol, které se později proměnily v 5:1 „Minas Tirith“ a 5:3 „Přehlídka Rohanských“.^[18] Poté na nějaký čas práci přerušil, neboť nevěděl, kterým směrem by měl děj dál plynout: „A tam, kdy majáky zazářily v Anórienu a Théoden dorazil do Úvalu, jsem přestal. Předvídavost selhala a nebyl čas na další úvahy.“^[17][18]

O několik měsíců později - v dubnu 1944 - se Tolkien opět ponořil do románu, intenzivně pracoval na díle, které se nakonec stalo „The Shadow of the Past“. V této fázi totiž představil padlého čaroděje Sarumana a, jak Groom popisuje, „v jednom odvážném kroku vpřed“ vytvořil další, výjimečně rozsáhlou kapitolu – „ Elrondova rada“.^[8] Další zásadní přírůstek představoval Balrog, jehož popis byl dvojsmyslný a „nádherně nejednoznačný“, čímž se zhmotnila děsivá, téměř nadlidská síla.^[8] Poté Tolkien podrobněji naplánoval zbytek románu. Měl zahrnout Lothlórien, Boromirův pokus vyloudit prsten Froda, samotný Frodův útěk, Glumovo zajetí, jeho následné vedení spolu se Samem přes Mrtvé močály a nakonec jejich zrádné předání Odule. Zároveň se v příběhu intenzivně propletly i další postavy, a to především v souvislosti s řadou bitev. Když se věnoval epizodě o Lothlórienu, dokončil Tolkien úvahu o tom, že jeho osud - stejně jako osud Galadriel s jejím elfským prstenem - je neoddělitelně spojen s osudem samotného prstenu. Jinými slovy, zápletka se začala sbližovat.^[8]

Nakonec v kapitole 3:6, nesoucí název „Král ze zlaté síně“, jsou Gandalf, Aragorn, Legolas a Gimli uvítáni v Edorasu - anglosaském sídle krále Théodena z Rohanu - kde je jejich příchod prověřován sérií výzev stráží, přímo inspirovaných motivy z Beowulfa.^[8][19] V jedné z raných verzí dokonce stráže recitovaly staroanglické verše převzaté přímo z této slavné epické skladby.^[8]

Tolkien nebyl spokojený s druhou polovinou Třetí knihy. Kapitola 3:7 „Helmův žleb“, úsek 3:9 „Paběrkování“ s utopením Železného pasu a dialog v 3:10 „Sarumanův hlas“ u věže Orthank - to všechno ho přimělo začít od nuly. Celý rok piloval svou vizi ohledně Palantíru, přepisoval a dolaďoval danou pasáž, dokud nebyl s výsledkem spokojen.^[8][18] Zatímco se Tolkien snažil srovnat tento problém do pořádku, zároveň zápasil s vyprávěním Čtvrté knihy. Kapitola 4:2, „Přechod přes Močály“, prošla už několika verzemi - jak sám poznamenal ve svém dopise, šlo prakticky o „několik stránek za spoustu potu.“^[8][20] Groom pak skvěle vystihl Tolkienův proces, když dodává, že „putování Froda a Sama odráží pomalý, krok za krokem se rozvíjející psací proces - plný opakovaných návštěv stejných míst, chůze v kruzích a pronásledován nějakou mdlou, starou temnotou.“^[8]

V této době se také tvář Gluma začala podstatně proměňovat. S každou novou verzí se jeho osud ještě více propojoval s Prstenem. Tolkien rozvinul jeho rozdvojenou osobnost - Glum se začal sám se sebou rozmlouvat, což on sám popsal jako „jakýsi dobrý Sméagol naštvaný na zlého Gluma“^[8][21] - a tím se z původně nebezpečného predátora stal spíše opatrovníkem a průvodcem.^[8] Podle Gergelyho Nagyho vznikl Glum s touto „nejpodivnější“ stránkou až díky rozsáhlému přepracování. Původně totiž hovořil mnohem soudržněji a logičtěji, takže kontrast mezi jeho dvojím „já“ nebyl tak nápadný.^[22] Tolkien si také nebyl jistý, kdo by měl být hlavním protivníkem na cestě do Mordoru. Nejdříve uvažoval o sérii obrovských pavouků, jak je známe z Hobita, ale nakonec se rozhodl pro jedinou bytost - prastarou a mocnou Ungoliant, jelikož, jak Groom poznamenává, byla „děsivým spojencem Morgotha ze Silmarillionu (a výrazně mocnějším než Balrog)“ - a tak se zrodila postava Oduly.^[8]

Jak příběh dál dozrával, začal Tolkien do svého vyprávění vkládat prvky mytologie Silmarillionu, aby dodal hloubku a autenticitu světu Středozemě. Tak například Sam ve svém vyprávění zmiňuje nejen záři Silmarilu, ale i[Morgothovu] „Železnou korunu v Thangorodrimu“.^[23][19] V roce 1946 se autor opět plně ponořil do příběhu a přepracoval velkou část Páté knihy. V nové verzi utrpěla Éowyn vážná zranění při pádu Černokněžního krále, zatímco armáda Gondoru se vydala přímo do Mordoru - krok, který zásadně změnil dynamiku celého vyprávění.^[8]

V Sauron Defeated se píše, že Tolkien poprvé načrtl zničení Prstenu v plamenech Hory osudu již v roce 1939, avšak osud Prstenu - jak nakonec spadl do pukliny - byl k roku 1941 stále zahalen mlhou nejistoty.^[24] První verze kapitoly 6:1, nazvané „Věž v Cirith Ungolu“, skončila v okamžiku, kdy Sam spatřil dva skřety zasažené šípy - byla velmi blízko konečné podoby.^[25] O něco později se tato verze obohatila o moment Samova vnitřního boje, kdy byl lákán mocí Prstenu.^[26] V roce 1944 Tolkien načrtl situaci, kdy skřeti zajali Froda, a ve svém dopise přiznal, že „dostal hrdinu do takového průšvihu, že ho ani autor nebude schopen vyprostit bez námahy a obtíží.“^[27][28] K únikovému manévru pak přistoupil až v roce 1947^[27] a nakonec kapitolu dokončil ve třetí, finální verzi.^[29]

Tolkien ve své poznámce k dopisu připomíná, že kapitola 3:4 „Stromovous“ byla vypracována tak, jak je - téměř jako by šlo o dílo někoho jiného.^[30] Podle Christophera Tolkiena se zdálo, jako by se tato kapitola psala sama od sebe^[31][32]Kapitola 6:2 „Země stínu“ vznikla bleskovým zábleskem inspirace - psala se rychle a v jediném impulsivním záchvatu.^[33] Následně kapitolou 6:3 „Hora osudu“ prošel celý proces tvoření bez předchozích hrubých náčrtů; Christopher Tolkien zdůrazňuje, že otcovo „dlouhé přemýšlení“ o zničení Prstenu mu umožnilo napsat tuto kapitolu „rychleji a jistěji než téměř kteroukoliv předchozí.“^[34] Návrhy kapitol 6:4 „Kormallenské pole“ (později přejmenované na „Cormallenské pole“) a 6:5 „Správce a král“ dosáhly téměř konečné podoby ve stejné fázi.^[24] Kapitola 6:6 „Mnohá loučení“ vznikla původně jako výrazně stručný a úsporný text,^[35] který byl v následné fázi rozšířen o nové materiály.^[36] Poté následoval čistý přepis a konečný text byl sepsán „v otcově nejpůvabnějším rukopisu.“^[36]

Kapitola 6:7 „Domů“ byla, zdá se, vytvořena v jednom dlouhém záchvatu inspirace - a to spolu s částí následující kapitoly 6:8 „Vymetení Kraje“. Zpočátku totiž Gandalf doprovázel hobity až ke vstupní bráně Kraje, ale příběh se pak vyvinul tak, že konečná podoba této kapitoly se od původních návrhů výrazně lišila.^[24] Kapitola 6:9 „Šedé přístavy“ byla zpracována v rámci stejného zpravidla rozsáhlého rukopisu jako předchozí dvě kapitoly. Ačkoli většina textu zůstala beze změny, dodatečné detaily - například zmínky o Fredegaru Bolgerovi, Frodově první nemoci i pečlivě sestaveném oděvu Smíška a Pipina - byly přidány až později.^[24]

Tolkien původně načrtl epilog věnovaný Samu Křepelkovi, Růži Cottonové a jejich rodině, ale nakonec byl ze závěrečné verze románu vynechán. Měl být doplněn o faksimili dopisu krále Aragorna, napsaného v obou jazycích - angličtině a i sindarštině, a vyvedeného v krásném tengwarském písmu.^[24] První verze epilogu pak končila větou: „Vešli dovnitř a Sam zavřel dveře. Avšak právě v tu chvíli, náhle, hluboce a neutišeně, uslyšel povzdech a ševel moře na březích Středozemě.^[37]

Tolkienovy metody psaní zahrnovaly použití nenarativních materiálů včetně map, jmen, jazyků a kreseb k rozvíjení nápadů a vedení textu.^[19][18]

V dopise spisovatelce Naomi Mitchisonové Tolkien vysvětloval, že kreslil mapy, aby si ujasnil směr svého vyprávění.^[38]

Tolkienovy pracovní mapy se vyvíjely společně s rozvojem příběhu. Jeho „První mapa“ podstoupila řadu úprav, až nakonec ji v roce 1943 překreslil jeho syn Christopher - tentokrát jako „velkou mapu propracovanou tužkou a barevnými křídami.“^[39]

Shippey zase zdůrazňuje Tolkienovu diskuzi o rozdílu mezi „inspirací“ a „pouhou neinspirovanou invenční prací“ ve jeho eseji „O pohádkách“, který vychází z přednášky z roku 1939. Podle Shippeyho Tolkien nezačínal s oslnivým zábleskem inspirace; naopak, věnoval se nejprve praktické práci s mapami, jmény a jazyky. Jak sám říká: „Mapy, jména a jazyky přišly před zápletkou. Jejich vypracování bylo do jisté míry mým způsobem, jak nashromáždit dostatek hybnosti k rozběhnutí příběhu; zároveň mi poskytly touhu pokračovat.“^[19]

Do roku 1938, kdy Tolkien vzájemně spojil hobity v Rádovsku, patřili mezi hlavní postavy právě Bingo (Bilbův „synovec“, který byl později přejmenován na Froda), Frodo a Odo.^[40] Tato jména - spolu s Vigem a Marmem - byla převzata z Tolkienovy básně „Příhody Toma Bombadila“ z roku 1934. Jak Groom podotýká, jména během vytváření příběhu plynule procházela proměnami, neustále se ladila a přetvářela, aby odpovídala vzrůstajícímu dramatu světa, který Tolkien budoval.^[41] Christopher Tolkien dodává: „Je totiž typické, že ačkoliv postavy nemusí být přesně stejné a příběh ještě nenabyl plnou míru - tu tíhu a pocit nebezpečí, které vnáší Stíny minulosti - značná část konceptu Tři dělají společnost již byla dána.^[42] Otec se totiž upíral do detailů, měl radost z vlastních nápadů ohledně jmen a příbuzenských vztahů hobitích rodin, a vzhledem ke své věrnosti původním návrhům neprováděl rozsáhlé úpravy. Mezi typické příklady patřily jména jako Angelica a Semolina Pytlíková, Caramella Bolger, Marm Brandorád, či složitější řetězce - třeba Gorbaduc, jenž se postupně změnil na Orlanda Ponravu, případně Amalda, která se vyvinula v Loniceru, anebo Griselda, jenž transformoval na Grimaldu a nakonec na Lobelii.^[43]

Kapitola 1:10, později známá jako „Chodec“, původně zachycovala hobití protagonisty během jejich pobytu v hostinci Ječmínka Máselníka v Hůrce. Tam se setkali s postavou, kterou Gandalf v dopise popisoval jako „hraničáře (divokého hobita) známého jako Trotter“ - vzhledem k tomu, že měl na sobě dřevěné boty, jež hlučně bučely.^[43][14] Postupně byl divoký hobit Trotter dramaticky nahrazen mužskou postavou - nejprve reprezentovanou Ingoldem, poté Elfstonem a nakonec se ustálila podoba Aragorna.^[8] Shipley poukazuje na to, že Tolkien se upínal ke jménu „Trotter“, i když postava nabývala na důstojnosti a stala se vysokým, dlouhonohým Aragornem.^[14] Shippey dále kritizuje dialog, ve kterém Aragorn pronáší, že Trotter bude jméno jeho rodu, pokud bude vůbec někdy založen, avšak snad v tom samém vznešeném jazyce to nebude znít tak špatně.^[50] Podle Shippeyho je však slovo „trot“ (klus) neslučitelné s představou důstojnosti, což znamená, že Tolkien měl tento nápad opustit mnohem dříve.^[19] Přesto tento obranný projev přežil až do finální podoby, kdy Aragorn přijal jméno „Chodec“ a učinil z něj symbol své královské linie - rodu Telcontar, jak je formulováno ve vznešené sindarštině.^[14]

Jména zároveň dokázala naznačit strukturu a obsah Tolkienova příběhu. Shipley vzpomíná, že od jednoduchých názvů v Hobitovi, jako jsou „The Hill“ a „The Water“, se Tolkien postupně pustil do experimentů s reálnými anglickými názvy míst, například „Worminghall“ ve Farmer Giles of Ham, kde si zahrával s imaginovanou etymologií.^[51][52] Pro Pána prstenů pak název Farthinghoe - malé anglické sídlo nedaleko domova Tolkiena v Oxfordu - inspiroval autora k představě Farthigns (čtvrtky) z Kraje.^[51]

Středozem nebyla jen světem plným dobrodružství a mytických postav, ale také místem, kde jazyky - reálné i vymyšlené - hrály zásadní roli. Tolkien, který byl plnohodnotným filologem, prohlašoval v jednom ze svých dopisů, že jeho díla o Středozemi jsou „většinou esejí lingvistické estetiky.“^[19][53] Tím naznačoval, že samotná podstata příběhu vyrůstala ze zvukomalebnosti a jemných nuancí jazyka. Shippey však upozorňuje, že tento přístup nemusí být jen divokým výmyslem - Tolkienovy dodatky k Pánu prstenů dokládají, jak pečlivě vybíral názvy míst, například v oblasti Hůrky, aby vyvolal pocit podivné neznámosti a mírné keltské atmosféry.^[19]

Shippey dále poukazuje na to, jak jazyk a zvuk ovlivnily i umělecké momenty v Tolkienových dílech. Efekt Bilbovy písně o Eärendilu je podle Shippeyho „vysoce Keatsovský“ - jako oslava krásy a hudebnosti slova.^[54] Tolkien nechal například elfy Gildora zpívat ve své vymyšlené řeči quenijštině uprostřed lesů Kraje a pozoroval, jak tento zpěv okouzluje naslouchající hobity.^[19] Podle něj totiž nevyložená, „živá“ elfština dokáže vyjádřit to, co by běžná angličtina ani nedokázala.^[19][19] Gandalf pak, když odříká Verše prstenu v černé řeči, využívá další ze svých vymyšlených jazyků k vytvoření dramaticky děsivého efektu.^[19] Jako modelový příklad slýcháme také, jak Sam s nadšením reaguje na Gimliho píseň o trpasličím králi Durinovi, řetěz elfích a trpasličích jmen: „'To se mi líbí!' řekl Sam. 'Chtěl bych se to naučit. V Morii, v Khazad-Dumu!'“ Shippey konstatuje, že tato Samova odpověď je ideálním příkladem estetického nadšení, které Tolkien vždycky očekával.^[19]

Jak Tolkien pracoval na detailech svého příběhu, věnoval se také vizuálnímu ztvárnění mnoha míst, která se v něm objevovala. Jak se jeho myšlenky vyvíjely, neustále upravoval jak text, tak své kresby, až nakonec dospěl k popisům, které přesně vystihovaly jeho představy. Například jeho koncepce věže Orthank, umístěné ve středu prstencového kruhu Železného pasu, sloužící pro kapitoly 3:8 „Cesta k Železnému pasu“ a 3:10 „Sarumanův hlas“, se během psaní výrazně proměnila. V nejranějších verzích byla věž kulatá, rozčleněná do několika pater, a na jejím vrcholu se tyčily tři malé rohy. Poté měla stát na rozštěpeném kopci, přičemž její váhu nesl kulatý oblouk. Nakonec, v páté kresbě, byla věž kompletně tvořena čtyřmi úzkými, vysokými téměř pyramidálními rohy, zdánlivě vytesanými z přírodního kamene místo omítky, uspořádanými do čtverce a vyrůstající přímo z rovinatého terénu.^[18]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Constructing The Lord of the Rings na anglické Wikipedii.

Zdroj