Vodouš šedý

Jak číst taxoboxVodouš šedý
alternativní popis obrázku chybí
Vodouš šedý
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleď slukovití (Scolopacidae)
Rod vodouš (Tringa)
Binomické jméno
Tringa nebularia
(Gunnerus, 1767)
Rozšíření vodouše šedého (světle zeleně – hnízdiště, světle modře – migrace, modře – zimoviště, fialově – zatoulanci (závislost na sezóně nejasná))
Rozšíření vodouše šedého (světle zeleně – hnízdiště, světle modře – migrace, modře – zimoviště, fialově – zatoulanci (závislost na sezóně nejasná))
Rozšíření vodouše šedého (světle zeleně – hnízdiště, světle modře – migrace, modře – zimoviště, fialově – zatoulanci (závislost na sezóně nejasná))
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vodouš šedý (Tringa nebularia) je velký druh slukovitého ptáka, který hnízdí v severní části Eurasie a na zimu táhne do Afriky, jižní Asie a Australasie. Vyskytuje se i v Česku, kde na jaře a na podzim protahuje. Jedná se o nenápadného ptáka šedých, hnědých a světlých barev s tmavým, mírně nahoru zahnutým zobákem. Jeho hlavní potravou jsou vodní bezobratlí, které vyzobává z bahna při okrajích vodních toků.

Systematika

Druh formálně popsal norský přírodovědec Johan Ernst Gunnerus v roce 1767. Jedná se o monotypický taxon.[2] Druhové jméno nebularia pochází z latinského nebula = „mlha“, což odkazuje k močálovitému habitatu vodouše, který často zakrývá mlha.[3]

Nejbližším příbuzným vodouše šedého je vodouš velký (Tringa melanoleuca) a vodouš tmavý (Tringa erythropus), kteří společně tvoří ucelený klad.[4]

Výskyt

Jedná se o plně tažný druh, který hnízdí v severní části Eurasie od severní Evropy (Skandinávie, severní Bělorusko) přes střední Rusko a severní Kazachstán až po Kamčatku. Zimuje v Africe, v jižní a jihovýchodní Asii a Australasii. Většina populací táhne přes pevninu, i když zrovna evropská populace, které zimuje většinou na jih od Sahary, táhne převážně podél pobřežních oblastí. Samice (občas nejdříve samci) opouští svá hnízdiště již někdy na přelomu června a července, a za 3−6 týdnů je následují samci a nedospělí jedinci. Do zimovišť v jižní Africe a Austrálii dolétají v srpnu a září, aby v březnu začali odlétat zpět na sever. Nehnízdící jedinci mohou zůstat na zimovištích po celý rok.[5] S postupem globálního oteplování bylo u vodouše šedého zaznamenáno, že se na jarní tah vydává dříve a ten podzimní zase později.[6] Migruje jednotlivě nebo v malých hejnech o cirka 20 jedincích.[5] Během tahu se typicky vyskytuje na vodních plochách jako jsou rybníky nebo mořské pobřeží.[7]

Skotská populace zimuje převážně v Irsku, ale i Walesu, Anglii a západní Francii.[8] Zatoulaní jedinci byli zaznamenáni mj. na Newfoundlandu, Islandu, Azorech, Novém Amsterdamu, Crozetech, Kerguelenech, Macquarie, Cambellových ostrových, Chathamských ostrovech, Novém Zélandu, Pribilovových nebo Faerských ostrovech.[9]

Výskyt v Česku

V Česku se lze se s vodoušem šedým nejčastěji setkat během jarního (duben až květen) či podzimního tahu (srpen až září).[10][11]

Popis

Porovnání svatebního (vlevo) a prostého šatu
Muharraq, Bahrajn
Muharraq, Bahrajn

Jedná se o velkého bahňáka s dlouhým krkem a nohama a dlouhým, postupně se zužujícím, velmi mírně nahoru zahnutým zobákem.[12] Délka těla je kolem 30−34 cm, rozpětí křídel 55−62 cm.[11] Zobák měří 47−61 mm, běhák 52−66 mm, ocas 70−83 mm.[9]

Dospělec v prostém šatu má světlou hlavu a krk, šíje a korunka jsou šedobílé. Spodní partie včetně hrdla a přední části krku jsou bílé. Svrchní strana křídel je šedá. Dospělec ve svatebním šatu má hlavu, krk a horní část hrudi výrazně tmavě hnědě kropenatou. Krovky jsou tmavě šedé s bílými lemy, ramenní perutě jsou černošedé a příměsí bílé.[9] V letu má světlavý ocas a kostřec, křídla působí tmavě, bílá barva vybíhá klínovitě do hřbetu. Nedospělý jedinec je shora tmavě šedohnědý s výraznými světle lemovanými pery, které až vypadají jako proužky, a má světle čárkovanou hruď.[13]

Ve středoevropských podmínkách může dojít k záměně hlavně s vodoušem rudonohým. Oproti němu je vodouš šedý větší a těžší. Zobák vodouše šedého je delší, u kořene širší a mírně zahnutý nahoru. Nohy jsou u vodouše šedého šedé nebo zelenavě šedé, zatímco u vodouše rudonohého červené.[11]

Biologie

Hlasový projev vodouše šedého

Volání vodouše šedého je silné, typicky trojslabičné tjev-tjev-tjev. Zatímco dospělci se takto projevují ve stejné tónině, nedospělí jedinci vydávají spíše trylek. Při vyplašení se ozývá silným vytrvalým kju! a v době hnízdění ze vzduchu chrastivým klu-ví clu-ví.[11]

Živí se převážně vodními bezobratlými živočichy včetně hmyzu, korýšů, červů nebo měkkýšů, avšak nepohrdne ani potěrem, pulci, žábami nebo malými rybkami. Kořist typicky sbírá v bahně, které propichuje svým dlouhým zobákem. V případě rychlé kořist jako jsou rybky za ní dokáže hbitě běžet, avšak hmyz může chytat i přímo za letu.[14] Může se krmit ve dne i v noci.[5]

Hnízdění

Vejce vodouše šedého

K hnízdění dochází typicky od konce dubna do června,[5] případně až do srpna.[9] Hnízdní stanoviště tvoří severské starší borové i jiné jehličnaté lesy nedaleko rašelinišť a vody.[11] V oblibě má hlavně mokřady či podobné vodní plochy s bahnitými břehy, kde lze nalézt dostatek potravy.[10] Jako první dolétají na hnízdiště samci. Po příletu samic následují námluvy, který zahrnuje nápadné lety nad vodními plochami. Běžně se stává, že páry z předchozího hnízdního období spolu znovu zahnízdí. Po spárování samice vybere místo ke kladení vajec, načež dochází ke kopulaci. Snůšku tvoří 3−4 vejce, která samice klade přímo na zem do mělkého důlku. Povrch vajec je jemný a lesklý, jejich podkladová barva je světle žlutohnědá až načervenalá, a na ní se nachází výrazné tmavé skvrny různých tvarů. Rozměr vajec bývá 51×35 mm. Inkubace trvá kolem 23−26 dnů.[14] Na inkubaci se podílejí oba partneři, avšak jeden z nich odlétá z hnízdiště na jih nedlouho po vyklubání mláděte.[5] Mláďata jsou vzletná ve věku 26−31 dní.[14]

Ohrožení a početnost

Jedná se o málo dotčený druh se stabilní populací. V roce 2015 se globální početnost odhadovala na cirka 0,44−1,5 milionu jedinců. Na Evropu přitom připadalo 197−405 tisíc dospělců. Za jednu z hlavních hrozeb druhu se považuje úbytek habitatu, zvláště ztráty a degradace močálů v oblasti Žlutého moře, kde dochází k intenzivní zástavbě.[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2, 2023 [cit. 2023-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names [online]. 2010 [cit. 2020-06-29]. S. 266. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ PEREIRA, Sérgio Luiz; BAKER, Allan J. Multiple Gene Evidence for Parallel Evolution and Retention of Ancestral Morphological States in the Shanks (Charadriiformes: Scolopacidae). The Condor. 2005-08-01, roč. 107, čís. 3, s. 514–526. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 0010-5422. DOI 10.1093/condor/107.3.514. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f Tringa nebularia [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2023-10-25]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22693220A86684205.en. (anglicky) 
  6. ↑ ANTHES, Nils. Long-distance migration timing of Tringa sandpipers adjusted to recent climate change. Bird Study. 2004-10, roč. 51, čís. 3, s. 203–211. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 0006-3657. DOI 10.1080/00063650409461355. (anglicky) 
  7. ↑ ČERNÝ, Walter. Ptáci. Praha: Artia, 1980. S. 102. 
  8. ↑ SUMMERS, Ron; CHRISTIAN, Nick; ETHERIDGE, Brian. Scottish-breeding Greenshanks Tringa nebularia do not migrate far. Bird Study. 2020-01-02, roč. 67, čís. 1, s. 1–7. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 0006-3657. DOI 10.1080/00063657.2020.1733488. (anglicky) 
  9. ↑ a b c d HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 146, 325-326. (anglicky) 
  10. ↑ a b JANNES, Hannu; ROBERTS, Owen. Ptáci našich vod a mokřadů. Frýdek-Místek: Alpress, 2016. ISBN 978-80-7466-973-6. S. 40. 
  11. ↑ a b c d e SVENSSON, Lars; GRANT, Peter J. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha: Svojtka&Co, 2004. ISBN 80-7237-658-6. S. 146. 
  12. ↑ GEERING, Andrew; AGNEW, Lindsay; HARDING, Sandra. Shorebirds of Australia. Collingwood, Vic: CSIRO, 2007. ISBN 978-0-643-09226-6. S. 100–101. (anglicky) 
  13. ↑ SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha: Svojtka&Co, 2004. ISBN 80-7237-658-6. S. 146–147. 
  14. ↑ a b c Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 214. (anglicky) 

Literatura

  • Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 214. (anglicky) 
  • HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj