Vladimír Mikeš

Vladimír Mikeš
Vladimír Mikeš 2019
Vladimír Mikeš 2019
Narození 11. srpna 1927 (96 let)
Choceň
Povolání básník, spisovatel, překladatel, učitel a romanista
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Mikeš (* 11. srpna 1927, Choceň) je český básník, prozaik a překladatel, držitel Státní ceny za překladatelské dílo za rok 2012 a ceny Moleskine Litera za poezii za rok 2022.

Život

Vystudoval romanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze pod vedením Václava Černého. Po absolvování povinné vojenské služby (1952–1954) se živil jako překladatel na volné noze. Od roku 1992 přednášel na DAMU, v letech 1997–2000 byl jejím děkanem. Na DAMU rovněž založil a v letech 1999–2003 vedl Katedru divadelní antropologie. V roce 1997 se habilitoval, o dva roky později byl jmenován profesorem. Vladimír Mikeš je jedním z našich nejvýznamnějších překladatelů, který přeložil z italštiny, španělštiny, francouzštiny, portugalštiny a němčiny desítky titulů světové poezie a dramatu, v čele s novodobým kompletním překladem Dantovy Božské komedie, na kterém pracoval od 70. let. Jeho beletristické dílo zůstávalo – kromě dvou próz – takřka neznámé až do roku 2012, kdy vyšel více než čtyřicet let od svého vzniku román Škodlivý prostor (sazba v roce 1969 rozmetána), následovaný dalšími prózami a poezií. Hodnotné jsou i Mikešovy eseje o divadle a literatuře. V Itálii získal řadu prestižních ocenění: Premio Montale (1985), Premio Circe Sabaudia (1986), Premio A. M. Ripellino (1990). Do italštiny překládal např. básně Jiřího Ortena.

31. ledna 2017 proběhl na Nové scéně Národního divadla večer s názvem Žasnout a mlčet, věnovaný poezii a překladům Vladimíra Mikeše, v režii Štěpána Pácla.[1]

Pokrývání překladů

V době normalizace propůjčil Vladimír Mikeš své jméno některým překladům autorů, kteří tehdy nesměli publikovat, včetně Václava Černého (Studie o dějinách umění Hippolyta Taina); tzv. pokrývání bylo poměrně rozšířenou praxí. V případě Vítězslava Gardavského pokrýval Vladimír Mikeš pouze překlad hry Petera Weisse Hölderlin; překlad Hölderlinových básní ve výboru Světlo lásky je Mikešův vlastní.[1] Překlad Náměstíčka Carla Goldoniho, slíbený Janem Vladislavem, musel Vladimír Mikeš dokončit sám.[2]

Dílo

Beletrie

  • Zmizení. Marný pokus o prózu (próza, 1969)
  • Zednická novela (próza, 1974)
  • Škodlivý prostor. Podvržená prvotina (román, 2012)
  • Plovárna Léthé (román, 2013)
  • Poemy, Pozdní sběr (básnické dílo ve dvou svazcích, 2015)
  • Čtveročas (román, 2017)
  • Odkud to přichází? (básně, 2021) – cena Magnesia litera za poezii

Odborné publikace

  • Divadlo španělského zlatého věku (habilitační práce, 1995)
  • Divadlo francouzského baroka (2001)
  • Proč psát (eseje, 2003)
  • Maria Tauberová (monografie, 2005)
  • Proč hrát. K divadelní antropologii (výbor statí, 2017)

Překlady

  • José Espronceda: Výbor (1961)
  • Italo Calvino: Baron na stromě (1962)
  • Pier Paolo Pasolini: Gramsciho popel (1963)
  • Francisco de Quevedo: Kruté sny (1963)
  • Cesare Pavese: Ďábel na kopcích (1965)
  • Carlos Drummond de Andrade: Fyzika strachu (1967)
  • Přerušený ráj. Moderní italská poezie (antologie, 1967)
  • Picassovo literární dílo (ed. Mario de Micheli, 1967)
  • Giovanni Giudici: Ta Bovary jsem já (1969)
  • César Vallejo: Černí poslové (1973)
  • Francouzský symbolismus (antologie, 1974)
  • Tristan Corbière: Žluté lásky (1975)
  • Lope de Vega: Proč unikáš mi (1975)
  • Miguel Hernández: Vítr v olivách (1975)
  • Tanec živlů. Poezie starých Aztéků (1976)
  • Umberto Saba: Terst a jedna žena (1977)
  • Jules Supervielle: Neznámí přátelé (1977)
  • Friedrich Hölderlin: Světlo lásky (1977)
  • Giovanni Giudici: Autobiologie (1978)
  • Pět romantických siluet. Poezie francouzského romantismu (antologie, 1981)
  • Pierre Marcel Adéma: Guillaume Apollinaire (1981)
  • Miguel de Cervantes: Cesta na Parnas (1981)
  • Písně portugalských trobadorů (1983)
  • Tirso de Molina: Sevillský svůdce a kamenný host (1984)
  • Eugenio Montale: Pelyněk s medem (1984)
  • Šťastná setkání. Moderní italská poezie (antologie, 1984)
  • Charles Baudelaire: Čas je hráč (1986)
  • Mario Luzi: Terč života (1988)
  • Jean Racine: Britannicus (1990)[2]
  • Octavio Paz: Pták vteřiny (1991)
  • Octavio Paz: Luk a lyra (1992)
  • Giuseppe Bonaviri: Nezměrný čas (1996)
  • Primo Levi: V nejisté hodině (1997)
  • Benito Sablone: Přibité kolo (1998)
  • Dante Alighieri: Božská komedie (2009)

Četné překlady divadelních her, např. Molièra, Ionesca, Lorcy, Calderóna, Pirandella, Claudela aj.

Odkazy

Reference

  1. ↑ HÁJEK, Jonáš. Příliš velké sousto (Antonína Brouska Překlady). Souvislosti. Čís. 2/2016. 
  2. ↑ Britannicus / Jean Racine ; přeložil Vladimír Mikeš. aleph.nkp.cz [online]. Národní knihovna ČR [cit. 2020-02-16]. Dostupné online. 

Literatura

  • „Lhát či nelhat – to je, oč tu běží“ (rozhovor Jiřího Rulfa). Zemědělské noviny 11. 6. 1988, s. 5. Dostupné online
  • Václav Černý: Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 4, Praha 2009, Additamentum 3: Vladimír Mikeš, žák a spolupracovník Václava Černého, s. 467–528.
  • „Smysluplné struktury bytí“ (rozhovor Jana Němce). Host 5/2010, s. 10–16.
  • „Jako bych už nebyl“ (rozhovor Jonáše Hájka). Souvislosti 3/2016, s. 39–45.

Externí odkazy

Zdroj