Výškové horolezectví

Výškové horolezectví,^[1] případně též horolezectví vysokých velehor^[2] nebo lezení ve vysokých velehorách,^[3] je druhem horolezectví či alpinismu, kdy na výkon horolezce působí kromě výzev daných samotným horolezeckým terénem také mimořádné překážky dané pobytem ve vysoké nadmořské výšce. Vymezení hranice, od které se jedná o výškové horolezectví se liší – může jít o nadmořskou výšku 5500 m, jako přibližnou výšku poloviny tlaku v atmosféře, či konvencemi dané hranice 6000 či 6500 metrů, případně nadmořská výška „pásma smrti“ od přibližně 7000 m.^[1] V bývalé ČSSR byla pro „výškové výstupy“ uznávána hranice nad 6000 m^[1] a i nadále tato výšková hranice rozděluje kategorie výstupů v anketě „Výstup roku“ Českého horolezeckého svazu.^[4]

Z uvedené výškové hranice vyplývá, že existuje pouze několik pohoří, kde je možné výškové horolezectví praktikovat – především pohoří tzv. Vysoké Asie a případně Kordillery v Americe.

Výškové horolezectví zahrnuje zdolávání obtížných výstupů ve strmých stěnách a pilířích, ale paradoxně i technicky snadné výstupy, které by v nižších horách platily za vysokohorskou turistiku. Společným znakem výškového horolezectví tak zůstávají nároky na lidskou fyziologii v podobě nízkého tlaku vzduchu a tedy nutnosti aklimatizace, a také odlišné vlivy podnebí a počasí v podobě extrémních teplot, tryskového proudění, odlišné struktury sněhu a ledu, sluneční aktivity a dalších vlivů.

Výstupy ve velehorách nad 6000 m jsou časově a finančně náročné. Každému několikadennímu výstupu obvykle předchází několikatýdenní čekání na vhodné počasí a aklimatizace na nadmořskou výšku, a několikaměsíční příprava, trénink, shánění financí a prostředků na cestu, organizace cesty. Existují značné rozdíly mezi výstupy v letním a zimním období a také v pojetí výstupu.

V pojetí výstupů existují tři základní modely – subjektivně bezpečnější expediční styl, který bývá také označován jako „klasická“ expedice (někdy také těžká, komerční či zákaznická), sportovně mnohem hodnotnější lehká expedice a sportovně nejhodnotnější alpský styl.

Objektivní nebezpečí výškového horolezectví představují laviny, počasí, podnebí, nadmořská výška – tedy vlivy, které nelze ovlivnit. Mezi subjektivní nebezpečí pak patří vlivy ovlivnitelné, tedy podcenění počasí, lavinového nebezpečí, zdravotního stavu, vlastních lezeckých schopností apod.

Historie

Výchozí hranice 6000 m nad mořem pro výškové horolezectví není pevně stanovena. Vychází ze skutečnosti, že až do této výšky stoupali lidé (zejména Tibeťané nebo jihoameričtí Indiáni) i před stoletími z jiných než horolezeckých důvodů. Počátky výškového horolezectví lze hledat přibližně v polovině 19. století. V roce 1897 zlezl švýcarský horský vůdce Mathias Zurbriggen Aconcaguu (6961 m), nejvyšší horu And a celé západní polokoule. Následoval první výstup na sedmitisícovku Trisul v Himálaji vysokou 7120 m v roce 1907 (Tom Longstaff a bratři Alexis a Henri Brocherelové). O dva roky později vystoupil Luigi Amadeo vévoda Abruzzský s bratry Brocherelovými do 7495 m na svazích Čogolisy v Karákóramu. V roce 1924 následoval velký skok v absolutním výškovém rekordu dosažením výšky 8570 m na svazích Mount Everestu britskou expedicí (Felix Norton bez kyslíkového přístroje, George Mallory a Andrew Irvine s kyslíkem). Tato dosažená výška přetrvala jako rekord až do prvního výstupu na Mount Everest roku 1953 (v případě výstupu bez kyslíkového přístroje až do roku 1978).

Reference

Zdroj