Václav Ždímal

Václav Ždímal
Narození 29. června 1890 nebo 21. června 1890
Heřmanov
Úmrtí 2. září 1942 (ve věku 52 let)
Věznice Plötzensee
Příčina úmrtí popraven
Povolání voják, generál Československé armády
Aktivní roky 1918–1939
Děti Václav Ždímal (syn)
Příbuzní Václav Ždímal (vnuk),Tomáš Filip (pravnuk)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divizní generál Václav Ždímal (29. června 1890 v Heřmanově, okr. Žďár nad Sázavou – 2. září 1942 Berlín, věznice Plötzensee[1]) byl československý voják, generál, legionář a velitel Oblastního velitelství Morava-východ Obrany národa v období nacistické okupace Čech a Moravy.

Životním heslem Václava Ždímala bylo Hlavu Hore[2] (Surgite Caput)[3].

Život

Mládí

Václav Ždímal se narodil v Heřmanově v okrese Žďár nad Sázavou. Byl syn řídícího učitele, měl sedm sourozenců.[4] Po maturitě na české zemské reálce ve Velkém Meziříčí roce 1908, započal studium na Česká vysoké škole technické v Brně (dnešní VUT). Nejprve absolvoval kurz pro zeměměřiče (1908–1910), ve školním roce 1910/1911 byl zapsán jako posluchač strojního inženýrství a elektroinženýrství. Studia posléze přerušil a začal pracovat jako geometr.

1. světová válka

Rakouská armáda

Po vypuknutí války byl v březnu 1915 prezentován u 14. c. k. zeměbraneckého pluku v Innsbrucku. Po absolvování vojenské školy ve Štýru (Steyer), byl odeslán jako velitel pěší čety Zeměbraneckého pěšího pluku č. 14 na ruskou frontu.

Československé legie v Rusku

V září 1915 přeběhl do ruského zajetí. Do československých legií vstoupil v srpnu 1916, nastoupil k záložní rotě České družiny v Kyjevě. V prosinci 1916 byl zařazen do 2. československé střeleckého pluku, se kterým 2. července 1917 bojoval v bitvě u Zborova. Následně byl zařazen jako štábní důstojník-kartograf na velitelství 1. československé střelecké divize v Žytomyru, od ledna 1918 byl přidělen do štábu Československého armádního sboru. Při bojích proti bolševikům na magistrále se stal v srpnu 1918 velitelem čety 1. československé jízdní dělostřelecké baterie. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti kapitána.

První a druhá republika

Jezdecká fotografie V. Ždímala, vojenské cvičení 30. léta 20. století

Po návratu do vlasti a po repatriační dovolené započal kariéru vojáka z povolání a sloužil v různých velitelských funkcích. V letech 1923 až 1925 na Vojenské akademii v Hranicích jako instruktor a velitel dělostřeleckého oddílu. Od listopadu 1926 do konce září 1931 a pak znovu od září 1932 do září 1933 velel 7. dělostřeleckému pluku v Olomouci. Během podzimu 1927 absolvoval vzdělávací kurz ve středisku taktických studií dělostřelectva v Metz ve Francii. Poté rok velel 331. dělostřeleckému pluku v Jincích a od 30. září 1934 10. polní dělostřelecké brigádě v Banské Bystrici.

Hodnost brigádního generála obdržel V. Ždímal 25. července 1936[5].

Od poloviny října 1937 až do okupace pak zastával funkci velitele dělostřelectva IV. sboru v Olomouci a za zářijové mobilizace státu v roce 1938 velel dělostřelectvu Hraničního pásma XIII.

Rodinný život

S manželkou Bedřiškou měl syna Václava.[1]

V odboji

Oznámení o popravě generála Václava Ždímala

Po okupaci ČSR byl v dubnu 1939 zařazen do pražského Vojenského zeměpisného ústavu, následně působil  jako vládní rada na ministerstvu dopravy. V té době začal intenzivně spolupracovat s dalšími důstojníky zaniklé československé armády na vybudování vojenské odbojové organizace.

Současně byl zapojen ve formující se Obraně národa jako velitel Oblastního velitelství Morava-východ. Pod oblastní velitelství spadala velitelství krajská, jež byla organizačně postavena na úroveň divizí. Oblastnímu velitelství v Olomouci podléhaly kraje: Olomouc, Moravská Ostrava a Uherské Hradiště.

Po zapojení do odboje se V. Ždímalovi podařilo vybudovat v Olomouci efektivně fungující velitelství Obrany národa.

Zatčení, vězení a poprava

Při velké vlně zatýkání moravských odbojářů byl 11. prosince 1939 zatčen a vězněn nejdříve v Brně a poté na několika místech v Německu (Breslau, Wohlau, Landsberg) a nakonec byl přesunut do věznice v Berlíně.

Dne 13. dubna 1942 byl Lidovým soudem v Berlíně odsouzen za přípravu „velezrady a spolupráci s nepřítelem k trestu smrti“. Byl souzen společně s členy svého ilegálního štábu, při soudním přelíčení se choval velmi statečně, bral veškerou vinu na sebe a ostatním odbojářům tím zachránil život[2].

Poprava gilotinou proběhla ve věznici v Berlíně ve věznici Plötzensee 2. září 1942.

Řády a vyznamenání

Osobní věstník MNO číslo 101 ze dne 26. října 1946 titulní strana – povýšení do hodnosti divizního generála

Za života

In memoriam

Pamětní deska v Heřmanově
  • Dne 25. října 1946 generál Václav Ždímal obdržel hodnost divisního generála in memoriam.
  • Václav Ždímal je zmíněn mezi oběťmi nacistické perzekuce na pomníku padlým v Oslavici[6]
  • Připomíná ho pamětní deska v rodném v Heřmanově umístěná na budově radnice.
  • Československý válečný kříž 1939

Dokumenty

Popravčí protokol

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Připomínka úmrtí Václa Ždímala. S. 5. Lidové noviny (dostupné online v NK ČR) [online]. 1948-09-02. S. 5. Dostupné online. 
  2. ↑ a b CEBE–HABERSKÝ, Jaroslav. Dům mrtvých, věznice Moabit a Plötzensee 1940-1942 (dostupné online v NK ČR). Praha: Kvasnička a Hampl, 1946. Dostupné online. S. Str.: 54,60,61,63,78,79,85. 
  3. ↑ http://surgitecaput.org Dostupné online
  4. ↑ PŘÍVAL, V. Kraj, jímž táhla válka. Olomouc: Jiří Vyjídák, 1947. Dostupné online. Kapitola In memoriam/ing. Václav Ždímal, s. 33. 
  5. ↑ Ždímal, Václav : Ž. Valka.cz [online]. [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. 
  6. ↑ Pavel Pelikán. Pomník Obětem 1. a 2. světové války [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2022-05-19]. Dostupné online. 

Literatura

  • PŘÍVAL, V. Kraj, jímž táhla válka. Olomouc: Jiří Vyjídák, 1947. Dostupné online. Kapitola In memoriam/ing. Václav Ždímal, s. 33. 
  • ČERNÝ, Vladimír. Ozbrojené síly a československý stát. [s.l.]: Univerzita obrany v Brně, 2020. Dostupné online. ISBN 978-80-7582-353-3. Kapitola Zemské velitelství odbojové organizace Obrana národa na Moravě v letech 1939 a 1940, s. 81–110. 

Externí odkazy

Zdroj