Třída Harukaze

Třída Harukaze
Harukaze (DD-101)
Harukaze (DD-101)
Obecné informace
Uživatel Vlajka Japonské námořní síly sebeobrany
Typ torpédoborec
Lodě 2
Osud vyřazeny
Nástupce třída Ajanami
Technické údaje
Výtlak 1700 t (standardní)
2340 t (plný)
Délka 109,3 m
Šířka 10,5 m
Ponor 3,7 m
Pohon 2 kotle, 2 turbíny
Rychlost 28 uzlů
Posádka 240
Výzbroj 3× 127mm kanón (3×1)
8× 40mm kanón (2×4)
Hedgehog (2×1)
8 vrhačů, 1 skluzavka
Radar SPS-6B
OPS-37
Sonar SQS-11

Třída Harukaze byla lodní třída torpédoborců Japonských námořních sil sebeobrany. Skládala se ze dvou jednotek, sloužících v letech 1956–1985.

Stavba

Celkem byly v letech 1954–1956 postaveny dvě jednotky této třídy. Objednány byly v rámci programu z roku 1953, tedy ještě před vznikem samotných japonských námořních sil sebeobrany.[1]

Jednotky třídy Harukaze:

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Status
Harukaze (DD-101) 15. prosince 1954 20. srpna 1955 26. dubna 1956 od 27. března 1981 pomocná loď (ASU-7002), vyřazen 5. března 1985
Jukikaze (DD-102) 17. prosince 1954 20. září 1955 31. července 1956 od 27. března 1981 pomocná loď (ASU-7003), vyřazen 27. března 1985

Konstrukce

Harukaze (DD-101)
Harukaze (DD-101)

Torpédoborce byly vyzbrojeny třemi 127mm kanóny v jednodělových věžích. Sekundární výzbrojí bylo osm 40mm kanónů Bofors. Protiponorkovou výzbroj tvořily dva salvové vrhače hlubinných pum Hedgehog, osm klasických vrhačů a jedna skluzavka hlubinných pum. Plavidla nesla radary SPS-6B, OPS-37 a trupový sonar SQS-11. Pohonný systém tvořily dva kotle a dvě převodové turbíny o výkonu 30 000 shp, pohánějících dva lodní šrouby. Zatímco Harukaze měl turbíny Mitsubishi/Escher Weiss a kotle Hitachi/Babcock, Jukikaze poháněly turbíny Westinghouse a kotle Combustion Engineering. Nejvyšší rychlost dosahovala 28 uzlů.[2]

Modernizace

V roce 1958 byla výzbroj rozšířena o dva jednohlavňové 324mm protiponorkové torpédomety, pro torpéda MK 32. Roku 1975 byl Jukikaze používán pro zkoušky vlečného sonaru SQA-4. Z plavidla byla mimo jiné odstraněna zadní dělová věž, čtyři vrhače a jedna skluzavka hlubinných pum. Roku 1980 byla výzbroj plavidel redukována na jeden 127mm kanón a čtyři 40mm kanóny a následně byly oba torpédoborce převedeny mezi pomocné jednotky.[3]

Reference

  1. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 274. 
  2. Pejčoch, Novák a Hájek, 1994, s. 286.
  3. Pejčoch, Novák a Hájek, 1994, s. 275.

Externí odkazy

Zdroj