Theophil von Hansen

Theophil von Hansen
Rodné jméno Theophil Edvard Hansen
Narození 13. července 1813
Kodaň
Úmrtí 17. února 1891 (ve věku 77 let)
Vídeň
Místo pohřbení Vídeňský ústřední hřbitov
Povolání architekt, vysokoškolský učitel a učitel
Zaměstnavatel Královská dánská akademie umění
Ocenění Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1875)
čestný občan Vídně (1883)
Královská zlatá medaile (1888)
čestný doktor Vídeňské univerzity
Příbuzní Christian Hansen[1] (sourozenec)
Funkce Member of the Athens Academy
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Theophil Edvard Hansen, od roku 1884 v Rakousku-Uhersku nobilitovaný sv. pán von Hansen (13. července 1813 Kodaň – 17. února 1891 Vídeň) byl dánsko-rakouský architekt, představitel evropského klasicismu a novorenesance 19. století.

Život

Byl jedním ze šesti dětí violisty a zaměstnance pojišťovny Rasmuse Hansena Braathena (1774-1824) norského původu, a Sophie Elisabeth Jensenové, Dánky z Kodaně. Jeho bratr Hans Christian Hansen (1803-1883) byl také architektem. Oběma bratrům byl prvním velkým vzorem Christian Frederik Hansen (1756-1845), který byl průkopníkem klasicistní architektury ve Skandinávii, nikoliv však příbuzný této rodiny.

Dalším vzorem byl dánský architekt Gustav Friederich Hetsch, profesor na Akademii umění v Kodani, u něhož Hansen Začal studovat. Po studiích u Karla Friedricha Schinkela na Stavební akademii v Berlíně a studijním pobytu ve Vídni Theophil Hansen odejel do Athén, kde kromě studia klasické řecké architektury a byzantské architektury pracoval pro bankéře Gerogia Sinase a roku 1842 vytvořil svůj první projekt kostela. Postupně vytvořil řadu dalších návrhů veřejných budov ve stylu klasicismu, a díky tomuto investorovi je mohl realizovat.

Díky renomé, které si Hansenovy realizace v Athénách získaly, přivedl bankéř Georgios Sinas Hansena do Vídně, aby projektoval jak pro něj, tak pro další investory stavby v „řeckém stylu“. Jeho nadání rozpoznal již uznávaný vídeňský architekt Ludwig Förster (1797-1863), který jej přijal jako svého asistenta. Ve Försterově ateliéru pracoval v letech 1846-1852, oženil se s jeho dcerou, která však po roce a půl zemřela.

V období po zboření hradeb a staré zástavby Vídně nastala konjunktura nové architektury. Hansen si vytvořil tým spolupracovníků včetně malíře a sochaře a brzy vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších rakouských architektů té doby. V roce 1863 byl jmenován čestným občanem města Vídně, od roku 1868 do roku 1884 učil jako profesor na Akademii výtvarných umění a téhož roku 1884 byl povýšen do šlechtického stavu.

Je pochován v čestném hrobě na vídeňském ústředním hřbitově (Skupina 14A, číslo 20). Roku 1894 po něm byla pojmenována ulice v centru Vídně. Na podestě hlavního vchodu Parlamentu byla vztyčena jeho portrétní busta.

Dílo

Hansen byl jedním z nejvýznamnějších architektů novořeckého stylu pro města Athény a Okružní třídu ve Vídni. Stavěl také v dalších městech, například v Benátkách. Jeho nejznámějším dílem je budova Říšské rady (dnes Parlament) ve Vídni, která byla jeho poslední realizací, a proto mu tam (vpravo od hlavního vchodu) byla odhalena pamětní busta.

Do architektury českých zemí přispěl svými brněnskými realizacemi. Ve svých počátcích vyšel ze směsi stylů Schinkelova klasicismu a romantismu, později převážila inspirace klasické renesance. Je především čelným představitelem středoevropského historismu 2. poloviny 19. století a monumentálního stylu novorenesance.

Podobně jako jeho profesor Schinkel také Hansen rád a pro své potěšení kreslil a maloval. Kromě toho do svých staveb navrhoval umělecko-řemeslné zařízení interiérů včetně sochařských prvků a ornamentů.

Galerie

Odkazy

Reference

  1. ↑ Union List of Artist Names. 1. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2021-05-21]

Literatura

  • Renate Wagner-Rieger - Mara Reissberger, Theophil von Hansen, Die Wiener Ringstraße VIII, Band 4, Wiesbaden 1980.
  • Pavel Zatloukal: Příběhy z dlouhého století, Architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc : Muzeum umění Olomouc, 2002, ISBN 80-85227-49-5.

Externí odkazy

Zdroj