Teorie fotografie

Teorie fotografie je souborem dílčích teorií komunikace pomocí fotografie. Část fotografické produkce má tvůrčí povahu a bývá oceňována jako umění. Některé části teorie fotografie jsou obecného charakteru a zahrnují veškerou fotografickou komunikaci včetně umění, jiné jsou vázány méně či více jen k umění. U jednotlivých částí je užitečné sledovat, jak spolu souvisí, mnohé z nich se vzájemně méně či více překrývají. Při komplexní práci s vizuální komunikací či konkrétně vizuální tvorbou se stává teorie fotografie integrovanou součástí teorie vizuální komunikace.

Vymezení pojmu fotografie

Většina definic fotografie staví na užití optické soustavy, která promítá obraz na světlocitlivou plochu, kde dochází k jeho chemické či fyzikální přeměně a následně k fixaci. Teorie komunikace – angelmatika – ještě dále definuje minimální výrazové prvky různých sdělovacích systémů, u fotografie jde o transformovaný rozptylový kroužek promítnutý objektivem.^[1] Fotografie se může třídit podle užitých technik a vizuálních mutací.

Fotografií tedy není obraz objektivem pouze promítnutý a netransformovaný, techniky kresby na fotopapíru zvané strukáž nebo fokalk, fotografií není ani realistický obraz uměle generovaný počítačem bez užití objektivu. Systém holografie má odlišný minimální výrazový prvek, a proto jde o jiný sdělovací systém než fotografie.

Obory teorie fotografie

Teorie fotografické komunikace

Zabývá se sdělovacím řetězem, souběžně sleduje mentální a fyzický proces sdělování, soustřeďuje se na autora, distributora a adresáta. Má předpoklady řešit problematiku technologií. Mezi českými teoretiky se jí zabývali zejména Ján Šmok,^[2]Miroslav Vojtěchovský, Tomáš Fassati.

Semiotika

není součástí teorie komunikace, ale vhodně ji doplňuje a vytváří další spojnici a to ke kognitivní psychologii. Akademické prostředí historie umění je s teorií znaku - semiotikou - více propojeno.

Teorie technologie fotografie

Zabývá se podrobně fyzikou a chemií technologie. V tvůrčí oblasti patří k náročnějším než teorie technik klasické tvorby, proto většinou netvoří součást vzdělání historiků umění. V českém prostředí se jí v minulosti zabývali zejména Jaroslav Bouček, Jan Schlemmer, Josef Pecák^[3], Ján Šmok^[4], Pavel Scheufler ad.

Psychologie fotografické komunikace

Vychází obecně z náročného širokého obsahu psychologických věd. Souvisí s kognitivní psychologií, teorií komunikace a má vztah k estetice. Psychologie tvorby v českém prostředí není vědecky počátkem 21. století zatím dostatečně doceněna.

Sociologie fotografické komunikace

Je nedílnou součástí společenských věd a bývá (mnohdy bez dostatečné kvalifikace) užívána historií fotografie.

Taxonomie fotografie

Obecně se taxonomie věnuje vymezování prvků systému a terminologii. Vyžaduje důsledné užití systémové analýzy. V umění se jí v českém prostředí zabývali teatrolog Petr Pavlovský, Ján Šmok a Tomáš Fassati.^[5] Přináší užitek nejen v běžné odborné komunikaci, ale zejména při tvorbě a užití informačních systémů o komunikaci a umění.

Historiografie fotografie

Je tradičním oborem popisujícím historii. Ve fotografii navazuje na obecnou historiografii techniky. V českém prostředí se jí zabýval např. historik Rudolf Skopec^[6] nebo Pavel Scheufler.

Historie fotografické tvorby

Nepříliš výstižné označení oboru, který se zabývá souvislostmi fotografické tvorby s vývojem společnosti a umění. K praktickým výstupům činnosti historiků fotografie patří odborná publicistika včetně fotografické kritiky, tvorba sbírek nebo příprava výstav a přirozeně také odborná výuka. V českém prostředí patřili k výrazným historikům fotografie např. Anna Fárová, Antonín Dufek, Jaroslav Anděl, Vladimír Birgus, Zdeněk Kirschner, Jan Mlčoch, Jiří Pátek, Tomáš Pospěch, Jiří Ptáček ad.

Filosofie fotografické tvorby

Je oborem, který se zabývá obecným myšlením o fotografii, zejména obsahem fotografických sdělení. Při zaměření na emoce jde o estetiku fotografie. Obor je silně propojen s obecnou teorií umění a estetikou. V českém prostředí se jím zabývali např. Václav Zykmund, Miroslav Bílek, Jaroslav Anděl,^[7] Karel Císař ad.

Fotografická kritika

Je nepříliš výstižné, ale tradiční označení oboru, který se zabývá hodnotovými systémy vztahujícími se k fotografii. Kvalita oboru závisí na volbě hodnotových systémů v celé škále od samotného umění k obecným (společnost, etika, duchovní život…). K výrazným českým kritikům patřila Daniela Mrázková, Josef Moucha ad. Další příklady kritiků fotografie uvádí heslo Fotografická kritika.

Fotografické kurátorství

Je oborem na pomezí teorie a tvorby. Pokud ponecháme z důvodů specifik vědeckou činnost historiků fotografické tvorby stranou, jde především o spontánní činnost umělců vytvářejících z jednotlivých fotografických výtvorů vyšší komplexnější typ uměleckého celku.

Pedagogika a andragogika fotografie

Je specifickým oborem, který vyžaduje promyšlenou metodologii. Je v něm nezbytné odlišovat univerzální výuku profesionálních fotografů, kteří mají být kvalifikováni pro široké spektrum zakázek od výuky nezávislých umělců. K nejvýraznějším pedagogům výuky profesionálů patřil v českém prostředí Ján Šmok (FAMU) nebo Miroslav Vojtěchovský (FAMU a UJEP). Mezi českými pedagogy nezávislé fotografické tvorby například Bořek Sousedík (Městská konzervatoř Ostrava) nebo Pavel Baňka (UJEP).

Odkazy

Reference

Literatura

• Anděl, Jaroslav: Myšlení o fotografii I. Akademie múzických umění, Praha, 2012, 462 s.
• Císař, Karel (ed.): Co je fotografie, Praha, 2004, 365 s.
• Fassati, Tomáš (ed.): Špecifikum fotografie. Galéria F, Banská Bystrica, 1984, 64 s.
• Kuneš, Aleš a Pospěch, Tomáš (ed.): Teorie fotografie, Slezská univerzita, Opava, 2003, 61 s.
• Pospěch, Tomáš (ed): Česká fotografie 1938-2000 v recenzích, textech a dokumentech, Praha, 2011, 376 s.
• Pospěch, Tomáš: Myslet fotografii, Praha, 2014, 280 s.
• Vojtěchovský, Miroslav: Vývoj československé teorie fotografie 20. století, SPN, Praha, 1985

Související články

• České časopisy o fotografii
• České sbírky fotografie
• Fotografická kritika

Zdroj