Tellurol

Benzentellurol

Telluroly jsou organické sloučeniny, analogy alkoholů a fenolů, s atomy kyslíku nahrazenými tellurem. Z řady analogů tvořené telluroly, selenoly, a thioly, jsou nejméně stálými sloučeninami.[1]

I když jde o jednu ze základních skupin organických sloučenin telluru, tak nejsou telluroly v důsledku své nestálosti podrobněji prozkoumány.

K derivátům tellurolů patří telluroestery (RC(O)TeR') a tellurokyanáty (RTeCN).

Příprava

Prvním popsaným tellurolem byl ethantellurol, připravený v roce 1926 pomocí Grignardova činidla;[2] nejčastěji se získávají redukcemi ditelluridů (R2Te2).

Vlastnosti

Alkyltelluroly jsou v čisté podobě bezbarvé kapaliny se silným zápachem, často ale zbarvené do žluta příměsemi dialkylditelluridů. Methantellurol se za teploty blízko pokojové rozkládá a uvolňuje tellur; na vzduchu je samozápalný.[3]

Aryltelluroly jsou stálejší; vytvářejí bezbarvé krystaly. K nejstabilnějším tellurolům patří silylované deriváty odvozené od tris(trimethylsilyl)methanu. Ke snadněji izolovatelným tellurolům patří (Me3Si)3CTeH, (Me3Si)3SiTeH, a (Me3Si)3GeTeH.[2]

V důsledku nepřítomnosti vodíkových vazeb mají telluroly nízké teploty varu.[4]

Acidobazické vlastnosti

Tellan (H2Te) má pKa 2,64 a je silnější kyselinou než jeho lehčí analogy; podobný trend se objevuje i u tellurolů.[4]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tellurol na anglické Wikipedii.

  1. ↑ B. Khater; J. C. Guillemin; G. Bajor; T. Veszprémi. Functionalized Tellurols: Synthesis, Spectroscopic Characterization by Photoelectron Spectroscopy, and Quantum Chemical Study. Inorganic Chemistry. 2008, s. 1502–1511. doi:10.1021/ic701791h. PMID 18257551. 
  2. ↑ a b I. D. Sadekov; A. V. Zakharov. Stable tellurols and their metal derivatives. Russian Chemical Reviews. 1977, s. 909–923. doi:10.1070/rc1999v068n11abeh000544. Bibcode 1999RuCRv..68..909S. 
  3. ↑ K. Hamada; H. Morishita. The Synthesis and the Raman and Infrared Spectra of Methanetellurol. Synthesis and Reactivity in Inorganic and Metal-Organic Chemistry. 1977, s. 355–366. doi:10.1080/00945717708069709. 
  4. ↑ a b The Chemistry of Organic Selenium and Tellurium Compounds. [s.l.]: John Wiley & Sons, 1986. ISBN 9780471904250. doi:10.1002/9780470771761. 

Zdroj