Studnařovití

Jak číst taxoboxStudnařovití
alternativní popis obrázku chybí
studnař zlatočelý (Opistognathus aurifrons)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída paprskoploutví (Actinopterygii)
Řád slizouni (Blenniiformes)
Čeleď studnařovití (Opistognathidae)
Bonaparte, 1835
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Studnařovití (Opistognathidae) jsou čeleď paprskoploutvých ryb.

Systematika

Za popisnou autoritu studnařovitých je pokládán francouzský biolog Charles Lucien Bonaparte (1835). Vědecké jméno Opistognathidae vychází z řeckého opisthe (= za) a gnathos (= čelist).[1] V rámci tradiční systematiky bývají studnařovití klasifikováni ve sběrném a nepřirozeném řádu ostnoploutvých (Perciformes).[2] Práce Wainwright et al. (2012) zařadila studnařovité v rámci nově vymezeného kladu Ovalentaria,[3] Eschmeyer's Catalog of Fishes Classification je k dubnu 2025 klasifikuje v řádu slizouni (Blenniiformes).[4]

Studnařovití se dělí do celkem čtyř rodů (k únoru 2025):

  • Opistognathus Cuvier, 1816;
  • Lonchopisthus Gill, 1862;
  • Stalix Jordan & Snyder, 1902;
  • Anoptoplacus Smith-Vaniz, 2017.[1]

Popis

Studnařovití bývají spíše menší ryby. Karibské druhy dorůstají délky jen asi 6 cm, zejména při pobřeží Austrálie však žijí studnaři dorůstající délky přes 30 cm, nebo dokonce přes 40 cm.[5] Studnařovití se vyznačují velkou hlavou s mohutnou tlamou a úzkým, zužujícím se tělem. Hřbetní ploutev je nedělená, tvoří ji 9–12 trnů a 12–22 měkkých paprsků, u zástupců rodu Stalix jsou přední trny příčně větvené. Břišní ploutve atypicky vyrůstají před prsními ploutvemi, tvoří je 1 trn, 3 větvené paprsky a 2 nevětvené paprsky. Řitní ploutev tvoří 2–3 trny a 10–21 měkkých paprsků. Postranní čára je posazena vysoko, táhne se asi až k polovině hřbetní ploutve. Tělo kryjí šupiny cykloidního typu, hlava však zůstává lysá.[6]

Chování a ekologie

Australský studnař Rosenblattův (Opistognathus rosenblatti)

Studnařovití žijí v teplých mořích celého světa, chybí nicméně ve Středozemním moři a východním Atlantiku. Žijí v písku a na suťových dnech, některé druhy v mělčinách, jiné v hloubkách až několik desítek metrů. Pronikají i do brakických oblastí. Každý jedinec si vydržuje vyhloubenou noru, v níž tráví většinu dne, často pouze s vystrčenou hlavou. V případě vyrušení se rychle ukrývá, typicky ocasem napřed. Šachtu si studnaři hloubí pomocí své mohutné tlamy a její ústí vyztužují úlomky korálů, lasturami mořských mlžů, kamínky a jiným vhodným materiálem, kterým mohou také maskovat vchod. Toto chování však není typické pro všechny druhy. V případě 14cm studnaře skvrnitého (Opistognathus maxillosus) činí hloubka nory až 29 cm.[1][5]

Studnaři se krmí bezobratlými žijícími v bentosu i planktonu. Zajímavý je způsob rozmnožování těchto ryb, protože samci oplodněná vajíčka schraňují v prostorné tlamě. Během vývoje jiker se nicméně mohou krmit, když snůšku vyplivnou do nory a později zase naberou naberou do tlamy. V případě studnaře zlatočelého (Opistognathus aurifrons) nastává líhnutí za 6–8 dnů (v závislosti na teplotě). Jmenovaný druh lze také chovat v akváriích, ovšem vyžaduje přítomnost pouze klidných rybích druhů a tlustou vrstvu substrátu.[1][5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d FAMILY Details for Opistognathidae - Jawfishes. fishbase.se [online]. [cit. 2025-02-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ LAAN, Richard Van Der; ESCHMEYER, William N.; FRICKE, Ronald. Family-group names of Recent fishes. Zootaxa. 2014-11-11, roč. 3882, čís. 1, s. 1–230. Dostupné online [cit. 2025-02-15]. ISSN 1175-5334. doi:10.11646/zootaxa.3882.1.1. (anglicky) 
  3. ↑ WAINWRIGHT, Peter C.; SMITH, W. Leo; PRICE, Samantha A. The Evolution of Pharyngognathy: A Phylogenetic and Functional Appraisal of the Pharyngeal Jaw Key Innovation in Labroid Fishes and Beyond. Systematic Biology. 2012-12-01, roč. 61, čís. 6, s. 1001–1027. Dostupné online [cit. 2025-02-15]. ISSN 1063-5157. doi:10.1093/sysbio/sys060. 
  4. ↑ Eschmeyer's Catalog of Fishes Classification - California Academy of Sciences. www.calacademy.org [online]. [cit. 2025-04-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c FRANK, Stanislav. Mořské ryby. Praha: Aventinum, 1997. S. 148. 
  6. ↑ NELSON, Joseph S.; GRANDE, Terry; WILSON, Mark V. H. Fishes of the World. 5. vyd. Hoboken, New Jersey: John Wiley & Sons 707 s. ISBN 978-1-119-22082-4, ISBN 978-1-118-34233-6. S. 341. 

Externí odkazy

Zdroj