Srbské autonomní oblasti

Srbové v SFR Jugoslávii roku 1981

Od srpna 1990 do listopadu 1991, během rozpadu Jugoslávie, bylo vyhlášeno několik srbských autonomních oblastí[1][2], okresů[3] (doslova oblasti; v srbštině: Српска аутономна област (САО) / Srpska autonomna oblast (SAO)) v jugoslávských republikách Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, a to vzhledem k možné secesi těchto republik ze Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Jednalo se o autonomní srbské entity, které se následně v příslušných republikách sjednotily a vytvořily Republiku srbskou Krajinu v Chorvatsku a Republiku srbskou v Bosně a Hercegovině.

SAO v Chorvatsku

Související informace naleznete také v článcích SAO Krajina, SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem a SAO Západní Slavonie.
První mapa:
     Chorvatsko
     Jugoslávie
pruhované Srbské autonomní oblasti
Druhá mapa: Srbové v Chorvatsku dle sídel roku 1981

Takzvaná protibyrokratická revoluce srbského vůdce Slobodana Miloševiće, která měla za cíl posílení jugoslávských federálních institucí, vyvolala odsouzení a separatistickou reakci ve Slovinsku a Chorvatsku. To následně vyprovokovalo bezpečnostní dilema mezi tehdy početnou srbskou komunitou v Chorvatsku, která silně odporovala jakémukoli kroku směrem k chorvatské nezávislosti, pokud by je oddělil od ostatních částí Jugoslávie. Toto dilema mělo kořeny v historické zkušenosti genocidy Srbů v Nezávislém státě Chorvatsko, kterou znovu oživoval vzrůstající srbský i chorvatský nacionalismus. Srbští chorvatští političtí představitelé nacionalistické Srbské demokratické strany prosazovali rozdělení Chorvatska v případě nezávislosti, což by umožnilo, aby srbsky obydlené oblasti zůstaly v Jugoslávii.

Chorvatský srbský politik Jovan Rašković prosazoval vytvoření tzv. „integrální oblasti“ spojením převážně srbských obcí v Chorvatsku do Sdružení obcí, které by fungovalo jako jeden z prvostupňových správních celků v rámci republiky.[4] Ačkoli chorvatský právní řád v té době formálně umožňoval takovou formu obecní organizace, tento krok byl vnímán jako vysoce kontroverzní a vedl k některým prvním střetům.[4]

První takové sdružení vzniklo kolem města Knin, což vedlo k založení SAO Krajina 21. prosince 1990. SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem byla založena 25. června 1991, zatímco SAO Západní Slavonie vznikla 12. srpna 1991. 19. prosince 1991 se SAO Krajina prohlásila za Republiku srbskou Krajinu, ke které se následně připojily SAO Západní Slavonie a SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem. V této fázi se původně proklamovaná autonomie proměnila v požadavek na plnou nezávislost a politické vedení následně odmítalo jakýkoli návrh autonomie, včetně známého Plánu Z-4. Zároveň jak chorvatská vláda, tak i mezinárodní zprostředkovatelé začali uvažovat o mírových dohodách, které by skutečně zahrnovaly zřízení nějaké formy převážně srbských autonomních oblastí v rámci Chorvatska. Se zřízením nových chorvatských žup dne 30. prosince 1992 chorvatská vláda rovněž vyčlenila dvě autonomní oblasti (kotary) pro etnické Srby v oblastech Krajin, známé jako Autonomní okres Glina a Autonomní okres Knin.[5] Po Operaci Bouře byla aplikace zákona umožňujícího autonomii dočasně pozastavena.[6] V roce 2000 byla tato část zákona formálně zrušena.[7]

Proces vytváření samozvaných srbských autonomních oblastí v Chorvatsku zahrnoval mezienické střety a násilí, stejně jako rozsáhlé etnické čistky nesrbského obyvatelstva z oblastí, které tyto regiony nakonec ovládly. Někteří z nejvýše postavených politických a vojenských představitelů zapojených do tohoto procesu byli stíháni Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii za svou přímou či velitelskou odpovědnost za řadu spáchaných válečných zločinů. V rámci snahy zachovat v regionu mír omezilo Evropské společenství uznávání postjugoslávských entit výlučně na již existující jugoslávské federální jednotky (republiky) v jejich administrativních hranicích a výslovně ho odmítlo v případě jakéhokoli nového separatistického regionu, přičemž zároveň podmínilo uznání republik věrohodnými zárukami menšinových práv.[8] Srbské autonomní oblasti v Chorvatsku proto nikdy nezískaly žádné formální mezinárodní uznání.

SAO v Bosně a Hercegovině

Srbská demokratická strana zřídila SAO (srbské autonomní oblasti) na územích obývaných Srby. Mezi zářím a listopadem 1991 bylo vyhlášeno šest entit.[9] Srbové si zřídili vlastní parlament poté, co v říjnu 1991 opustili bosenský parlament. Srbský parlament vyhlásil „Srbskou republiku“ (Republika Srpska) 27. března 1992.

  • SAO Bosenská Krajina (původně vytvořena jako Autonomní oblast Krajina) v dubnu 1991. Byla to největší oblast, ale po neúspěchu sloučení se SAO Krajinou v Chorvatsku byla v září 1991 přejmenována na SAO Bosenská Krajina.
  • SAO Severovýchodní Bosna, vytvořená v září 1991; v listopadu 1991 přejmenována na SAO Semberija a v prosinci 1991 na SAO Semberija i Majevica.
  • SAO Severní Bosna, vytvořená v listopadu 1991, nikdy plně nekontrolovala své proklamované území.
  • SAO Ozren-Posavina, plánovaná z převážně bosňáckých a chorvatských obcí v severní Bosně, ale nikdy nebyla plně ustavena.
  • SAO Romanija, vytvořená v září 1991, a SAO Birač, vytvořená v listopadu 1991; sloučeny v listopadu 1991 jako SAO Romanija-Birač.
  • SAO Hercegovina (také známá jako SAO Východní Hercegovina), vytvořená v září 1991.
  • SAO v Bosně a Hercegovině (podzim 1991)
    SAO v Bosně a Hercegovině (podzim 1991)
  • SAO v Bosně a Hercegovině (září 1991)
    SAO v Bosně a Hercegovině (září 1991)
  • SAO v Bosně a Hercegovině (listopad 1991)
    SAO v Bosně a Hercegovině (listopad 1991)

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Serb Autonomous Regions na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Marko Attila Hoare. How Bosnia armed. [s.l.]: Saqi Books in association with the Bosnian Institute, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-86356-367-6. 
  2. ↑ Charles W. Ingrao; THOMAS A. EMMERT. Confronting the Yugoslav Controversies: A Scholars' Initiative. [s.l.]: Purdue University Press, 15 September 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-55753-617-4. S. 125–. 
  3. ↑ John Oppenheim; WILLEM-JAN VAN DER WOLF; GLOBAL LAW ASSOCIATION. Global war crimes tribunal collection. [s.l.]: Global Law Association, 2003. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Šablona:Cite thesis
  5. ↑ Parliament of Croatia. Ustavni zakon o ljudskim pravima i slobodama i pravima etničkih i nacionalnih zajednica ili manjina u Republici Hrvatskoj. Narodne novine. Zagreb: 3 June 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2015. (chorvatsky) 
  6. ↑ Parliament of Croatia. Ustavni zakon o privremenom neprimjenjivanju pojedinih odredbi Ustavnog zakona o ljudskim pravima i slobodama i o pravima etničkih i nacionalnih zajednica ili manjina u Republici Hrvatskoj. Narodne novine. 21 September 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 September 2014. (chorvatsky) 
  7. ↑ Parliament of Croatia. Ustavni zakon o izmjenama i dopunama Ustavnog zakona o ljudskim pravima i slobodama i o pravima etničkih i nacionalnih zajednica ili manjina u Republici Hrvatskoj. Narodne novine. 19 May 2000. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2015. (chorvatsky) 
  8. ↑ SIOUSSIOURAS, Petros. The Prosess of Recognition of the Newly Independent States of Former Yugoslavia by the European Community: The Case of the Former Socialist Republic of Macedonia. Journal of Political & Military Sociology. 2004, s. 1–18. Dostupné online. JSTOR 45371632. 
  9. ↑ Nina Caspersen. Contested Nationalism: Serb Elite Rivalry in Croatia and Bosnia in the 1990s. [s.l.]: Berghahn Books, 15 January 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-84545-791-4. S. 82–. 

Související články

Zdroj