Spontální hra

Spontánní neboli volná hra je typem dětské hry, při které si dítě samo vybere námět, záměr, hračky i partnera. Tato hra vychází z vlastní potřeby dítěte, jeho vnitřních motivů i zájmů.

Znaky hry

Pokud budeme hru pozorovat, měli bychom postupně objevit všechny její znaky, které nám pomohou ověřit, zda si dítě skutečně hraje.

Mezi nejčastější znaky hry uvádí Koťátková[1]: spontánnost, zaujetí, radost a uspokojení, tvořivost, fantazie, opakování a přijetí role.

  • Spontánnost se projevuje v aktivním a přirozeném chování dítěte i v bezprostředním jednání či různorodě improvizaci. Podněty ve hře vychází z dítěte, které si i samo přirozeně stanovuje své cíle a záměry.
  • Zaujetí hrou lze u dítěte pozorovat, když takzvaně nevnímá okolí. Dítě je hluboce soustředěné, nechce opustit svou hru a brání se vnějším podnětům, které do hry nepatří. Při případném vnějším přerušením hry bude vyslovovat nesouhlas a projevovat nespokojenost.
  • Radost a uspokojení ze hry lze vyčíst ve tváři dítěte. Dítě může radost vyjadřovat mimikou, hlasem, gesty i pohyby. Samomluva dítěte umocňuje jeho prožitek ze hry, konkretizuje a umocňuje jeho emoce.
  • Tvořivost je široký pojem zahrnující jak oblast pohybovou, tak i fabulační či například konstrukční. Dítě tvoří nové, originálně upravené i konstruované skutečnosti.
  • Fantazie je při hře velmi důležitá, převážně mezi 3. a 6. rokem pomáhá překlenout omezení dětských možností. Hra se obohacuje o představy i zkušenosti dětí, které dítě smí měnit a upravovat.
  • Opakování je v dětské hře velmi výrazné. Dítě rádo opakuje oblíbenou a ozkoušenou hru, líbí se mu vracet se do již odzkoušených situací a dále je prozkoumávat.
  • Přijetí role vnáší do hry další dimenzi. Dítě si svou roli vybírá a naplňuje ji, přetváří sebou zvolené situace, dále je rozvíjí a upravuje a zároveň je ověřuje ve vztahovém kontextu s ostatními rolemi.

Partner ve hře

Dítě si partnera volí na základě vlastního výběru, může jím být dospělý i dítě. Vázanost na rodinu se uvolňuje v předškolním věku, dítě je pak více aktivní ve své vrstevnické skupině. Jak uvádí Vágnerová, předškolní dítě si již uvědomuje rozdílnost pohlavní a kamaráda si vybírá na základě jak pohlaví, tak i zevnějšku dítěte, vlastnictví zajímavého předmětu a chování dítěte.[2]

Při volné hře by samo dítě mělo rozhodovat, kdo si s ním smí či nesmí hrát, dospělý by neměl do výběru dítěte zasahovat. „Nátlak na dítě, aby si hrálo s druhými, mu bere jednu z nejdůležitějších zkušeností – samostatné navazování kontaktu.“[3]

Prostředí a prostor hry

Spontánní hra se může odehrávat v podstatě kdekoli. Je důležité nabídnout dítěti rozmanité prostředí, které zahrnuje nejen vnitřní prostory, ale i dětské hřiště, zahradu či přírodu. Volnou hru lze realizovat i v pracovní dílně.

„Čím opatrněji se chováme při zasahování do volné hry a do sociálních procesů, tím aktivněji se činíme při utváření prostoru a nabídce materiálu.“ [3]

Hračky a materiál k volné hře

Ve volné hře jsou použity ty hračky a ten materiál, které si dítě do hry přinese, resp., které do hry zahrne. Může se jednat jak o hračky z domova, tak o hračky, které jsou aktuálně k dispozici. Dítě však hračku cíleně nepotřebuje a nemělo by se na ni cíleně omezovat. Lze využít i přírodní materiály volně dostupné v přírodě, věci praktického užití, kancelářský materiál aj.

Při volné hře si dítě samo určí, s čím si bude hrát, dospělý by neměl do výběru dítěte zasahovat.

Materiál pro volnou hru dítěte lze i připravit cíleně a předem, nabídku těchto předmětů je vhodné před další hrou měnit. Vhodné jsou předměty, se kterými si děti mohou hrát i bez našeho návodu a předvedení.[3]

Úloha učitele/učitelky při volné hře dětí

Jestliže volná hra dětí probíhá ve školce, je důležité zmínit úlohu učitelky. Ta by měla především vytvořit podmínky vhodné volnou, zajistit bezpečný prostor, vybrat hračky, pomůcky a materiál, které ke hře motivují a stimulují. To vše zajistit vzhledem k věku dětí, k jejich vývojovým zvláštnostem, k dynamice a převažujícím rysům skupiny. Učitel musí taktéž reagovat na přicházející stimuly z okolního světa a na situace, o které se děti zajímají.[1]

Dalším důležitým krokem je zformulování základních pravidel hry, kterým děti budou rozumět a kterými se budou při společné hře řídit.[1]

„Učitelka, která dovoluje využívat čas a prostor k volným hrám dětí podle jejich představ, by měla dokázat ustoupit do pozadí a přesto být nablízku a umět to vyjadřovat širokou škálou nonverbální komunikace i jednoduchého pozitivně laděného verbalizování toho, co vidí, co se před ní rozvíjí i vrcholí.“[1]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d 1950-, Koťátková, Soňa,. Hry v mateřské škole v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Grada 184 s. ISBN 8024708523. OCLC 320495404 
  2. ↑ MARIE,, Vágnerová,. Vývojová psychologie : detství a dospívání. První dotisk druhého, rozšířeného a přepracovaného. vyd. [Prague, Czech Republic]: [s.n.] 1 online resource (531 pages) s. ISBN 9788024621531. OCLC 909895184 
  3. ↑ a b c MARIA., Caiati,. Volná hra : zkušenosti a náměty. 1. vyd. Praha: Portál 106 s. ISBN 8071780111. OCLC 36603400 

Literatura

  • CAIATI, Maria, Angelika MÜLLER a Světlana DELAČ. Volná hra: zkušenosti a náměty. Vyd. 1. Praha: Portál, 1995, 106 s. ISBN 80-717-8011-1.
  • KARGEROVÁ, Jana a Zora. Individualizace v mateřské škole. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0812-9.
  • KOŤÁTKOVÁ, Soňa, Angelika MÜLLER a Světlana DELAČ. Hry v mateřské škole v teorii a praxi: význam hry, role pedagoga, cíl hry, soubor her. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 184 s. Pedagogika (Grada). ISBN 80-247-0852-3.
  • VÁGNEROVÁ, Marie a Vladimíra GEBHARTOVÁ. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Tišnov: Karolinum, 2012, 531 s. Kurikulum předškolní výchovy. ISBN 978-802-4621-531.

Zdroj