Sociálně-právní ochrana dětí

Sociálně-právní ochrana dětí je cílená činnost, která zahrnuje především zajištění práva dítěte^[ujasnit] na jeho příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu zájmů a práv dítěte, dále zahrnuje i působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny.

České země

Historie

Sociálně-právní ochrana dětí byla prvně institucionalizována v roce 1863, kdy byl vydán říšský zákon domovský č. 105 říšského zákoníku. Tato právní norma obsahovala vymezení péče o výživu a výchovu chudých dětí i péči o zanedbávané děti v zařízeních určených pro jejich nápravu. Výkon takto stanovené sociálně-právní ochrany zajišťovaly na své náklady obce. Po 1. světové válce se sociálně-právní ochrana dětí stala předmětem státního zájmu a některé povinnosti přešly na okresní a zemská ústředí péče o mládež. Rozvoj péče o děti byl přerušen rokem 1938, ale okresní péče o mládež a zemská ústředí působila, byť i s omezenými možnostmi a aparátem, po celou dobu protektorátu. Další vývoj ochrany dětí byl poznamenán změnou společenských podmínek. V 50. letech 20. století spočívala sociálně-právní ochrana dětí pouze ve výkonu tzv. hromadného poručenství a opatrovnictví. V případech, kdy bylo třeba dítě umístit do péče nahrazující péči rodičů, bylo přijato pravidlo umísťovat děti zásadně do kolektivní péče. Organizačně byla tato činnost svěřena Ministerstvu spravedlnosti. Zákonem č. 2/1969 Sb., došlo ke zřízení Ministerstva práce a sociálních věcí Československa a do působnosti MPSV ČR je dodnes sociálně-právní ochrana dětí začleněna. Velké změny přinesl zákon č. 359/1999 Sb., na základě kterého je v současnosti systém sociálně-právní ochrany dětí zajišťován. Po přijetí zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, vznik i Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.^[1]

Systém sociálně-právní ochrany dětí v ČR

Sociálně-právní ochrana se vztahuje v ČR především na děti v následujících životních situacích:

rodiče dětí zemřeli; neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti; nebo nevykonávají nebo zneužívají svá rodičovská práva;
děti byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodičům, a tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy;
děti výrazně zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo opakovaně nebo soustavně páchají přestupky nebo jinak narušují občanské soužití;
děti opakovaně se dopouštějící se útěků od rodičů nebo od jiných osob odpovědných za výchovu dítěte;
děti, na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, svobodu, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání takového činu;
děti, které jsou na základě žádostí rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte opakovaně umísťovány do zařízení zajišťujících nepřetržitou péči o děti
děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte;
děti, které jsou žadateli o azyl odloučenými od svých rodičů

Za výkon sociálně-právní ochrany dětí v České republice zodpovídají tyto úřady:

obecní úřady;
obecní úřady obcí s rozšířenou působností (městské úřady, ve statutárních městech magistráty a úřady městských obvodů, v Praze úřady pověřených městských částí)
krajské úřady (v Praze Magistrát hl. města Prahy)
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí

Zákon upravuje výkon sociálně-právní ochrany dětí nejenom orgány sociálně-právní ochrany dětí (tzv. OSPOD), ale i jinými subjekty - jako například komise pro sociálně-právní ochranu dětí či krizová centra.

Legislativa

Sociálně-právní ochrana dětí je upravena zejména zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Částečně se sociálně-právní ochrany dětí týká i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Česká právní úprava však vychází mimo jiné i z mezinárodních úmluv, ke kterým se Česká republika v minulosti zavázala. Jedná se zejména o Úmluvu o právech dítěte, kterou Česká republika podepsala dne 30. září 1990 a ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb. Závazné jsou i dokumenty přijaté Haagskou konferencí o mezinárodním právu soukromém obsahující rodinně-právní úpravy. Ve vztahu k ohroženým dětem lze za významné považovat i Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, Úmluvu o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení a též Úmluvu o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti.

Reforma systému péče o ohrožené děti

V roce 2011 spustilo Ministerstvo práce a sociálních věcí proces reformy sociálně-právní ochrany dětí, jejíž součástí je i novelizace zákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a dalších právních norem. Cílem reformy je posílit prevenci, stanovit závazné postupy, další rozvoj náhradní rodinné péče a zavedení standardů kvality práce.^[2]Novela zákona 359/1999 Sb. prošla již připomínkovacím řízením a bude předložena k jednání na legislativní radě vlády.^[3] V souvislosti s reformou vznikla i Iniciativa za rozvoj náhradní rodinné péče, kterou založilo 5 neziskových subjektů.^[4] Tyto neziskové organizace spustily kampaň pod názvem Odsouzeni.cz, která upozorňuje na nutnost změnit systém péče o ohrožené děti a posílit institut náhradní rodinné péče.^[5]

V zahraničí

V severských zemích mají úřady velké pravomoci a často stačí jedno udání k zahájení vyšetřování případu.^[6] Podobně ve Velké Británii, kde v posledních letech počet odebraných dětí prudce narůstá.^[7]