Sklárna a rafinerie Josef Inwald

Sklárna a rafinerie Josef Inwald
budova bývalé sklárny
budova bývalé sklárny
Základní informace
Výstavba 1878
Stavebník Josef Inwald
Poloha
Adresa Ke Sklárně, Praha 5 - Smíchov, ČeskoČesko Česko
Souřadnice 50°3′9,85″ s. š., 14°24′29,35″ v. d.
Další informace
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Inwaldova sklenka značky Durit, 1914-1940, odlivka 0,1 litru
Leptaná značka ve dně sklenky Durit; Josef Inwald,1914-1940

Sklárna a rafinerie Josef Inwald (Josef Inwald, Cís. král. výsostné privilegované sklárny a raffinerie na Zlíchově) je bývalý průmyslový areál v Praze, který se rozkládal jihozápadně od Smíchovského nádraží. Ohraničovaly jej z východu trať 171 do Plzně a ze západu trať 122 do Hostivic. Většina budov byla zbořena při stavbě Zlíchovského tunelu a ulice Dobříšská. Původně patřila sklárna ke Zlíchovu, adresa Sklářská 3213/15. Později byl pozemek a zbylé stavby převedeny do katastru Smíchova.

Historie

Inwaldova sklárna a rafinerie skla byla největší pražskou sklářskou továrnou. Ve dvou pecích se 24 pánvemi se vyrábělo jemně broušené křišťálové sklo, sklo lité, lisované, kryty na osvětlovací tělesa[1] nebo luxusní duté sklo. Byla zde dílna na leptání skla, malírny, brusírny a rytecké dílny. Sklárna měla vlastní železniční vlečku. Po smrti Josefa Inwalda roku 1906 převzali podnik jeho synové Oskar a Rudolf, kteří továrnu proměnili na akciovou společnost. Distribuci zajišťovala pražská kancelář se vzorkovou prodejnou a výkladní skříní v Bredovské ulici č. 11[2].

Sortiment výrobků

  • Od roku 1914 firma měla zaregistrovanou značku nerozbitného picího skla Durit. Patřily k nim například lisované pivní sklenice, žebrovaná sklenice na kruhové patce k pití absintu[3], a lisovaná žebrovaná „kultovní“ sklenička z čirého hutního skla, vyráběná ve dvou velikostech: odlivka o obsahu 0,1 litru a standard 0,2 litru, vždy s reliéfní nebo leptanou značkou ve dně. Dodávala se ve velkém do stravovacích provozů i do prodejen maloobchodu. Bez značky a v horší kvalitě skla ji státní sklárny vyráběly až do roku 1996.
  • Soupravy patentních zavařovacích sklenic systému Inwald s víčkem a plechovým pérkem se dodávaly i se zavařovacím hrncem[4]
  • tabulové sklo technické, luxfery
  • v letech 1919-1940 se vyráběly kryty svítidel ve stylu art deco a funkcionalismu.

Provoz výroby na Zlíchově byl během hospodářské krize roku 1932 omezen, podnik uzavřen o tři roky později s výrobou přesunut do závodu v Teplicích-Šanově. Po zastavení vydávání Národních listů v roce 1941 koupila akciová společnost Sklárny a rafinerie, Josef Inwald budovu Pražské akciové tiskárny v Praze II na tehdejší Beethovenově ulici čp. 3 (Glasfabriken und Raffinerien Josef Inwald A.-G., Beethovenstr. 3, Prag, Josef Haydn, Zuckmantel/Pozorka).[5][6] Znárodněné závody v Teplicích na podnik Sklo Union převzala Škodovka. Pražskou budovu získalo v roce 1945 jako konfiskát ministerstvo zemědělství, které je přidělilo Jednotnému svazu českých zemědělců.

Současnost

Mezi léty 1989–2000 byla při stavbě Městského okruhu většina staveb zbořena, zůstala jen budova v severní části, kterou roku 2002 zdevastovala stoletá povodeň. Po částečné adaptaci ji od roku 2005 využívá MeetFactory, o.p.s.[7], neziskové mezinárodní centrum současného umění, založené roku 2001.

Odkazy

Reference

  1. ↑ (red), kolektiv autorů pod vedením hlavní editorky Hany Hlušičkové. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III., P-S. Příprava vydání Hana Hlušičková. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-045-4. Heslo Sklárna a rafinerie Josef Inwald, s. 323. 
  2. ↑ inzerce v deníku Lidové noviny z 1.1.1933, str. 31
  3. ↑ Inzerce v Adresáři města Prahy a obcí sousedních z roku 1891, inzertní příloha s vyobrazením
  4. ↑ Inzerce v týdeníku Jas, Praha 3.7.1936, str. 19
  5. ↑ Kramerius, Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských 1943-1944. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2019-11-02]. Dostupné online. 
  6. ↑ Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2019-11-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ [1]

Literatura

  • BERAN, Lukáš, a VALCHÁŘOVÁ, Vladislava (editoři), Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy: průvodce. 2., rozš. vyd. V Praze: České vysoké učení technické, ©2007. 303 s. ISBN 978-80-01-03586-3. Kapitola Jihozápadní Praha, s. 264, č. 314.
  • JUNGMANN, Jan, Smíchov: město za Újezdskou branou. [Praha]: Muzeum hlavního města Prahy, ©2007. 235 s. ISBN 978-80-85394-56-6. S. 70.

Související články

Externí odkazy

Zdroj