Ruth Robertson

Ruth Robertson
Narození 24. května 1905
Taylorville
Úmrtí 17. února 1998 (ve věku 92 let)
Povolání fotografka, fotoreportérka a novinářka
Ocenění Society of Woman Geographers Outstanding Achievement Award (1993)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ruth Agnes McCall Robertson Marietta (24. května 1905 Taylorville – 17. února 1998 Rosenberg)[1] byla americká fotoreportérka, válečná zpravodajka, objevitelka a průkopnice ženského fotografování. Jako žena fotografka dosáhla mnoha prvenství v tehdy typicky mužské profesi.[2] Vrcholem její úspěšné kariéry byla výprava k úpatí Angelova vodopádu (Salto Angel) ve Venezuele v roce 1949, při níž se podařilo prokázat, že se jedná o nejvyšší vodopád na světě.[2] Čtyři předchozí výpravy vedené muži byly neúspěšné.

Mládí a studia

Ruth Robertson se narodila 24. května 1905 v Taylorville ve státě Illinois.[2] Její matka pocházela z novinářské rodiny ze Somersetu v Kentucky,[3] ale zemřela, když bylo Ruth asi sedm let. Ruth pak žila se svou babičkou. Po babiččině smrti se se svým otcem přestěhovala do Peorie ve státě Illinois. Otec byl malíř a fotograf a naučil ji zacházet s fotoaparáty a vyvolávat fotografie.[4] Robertson studovala na Knox College v Galesburgu ve státě Illinois a na Bradley University v Peorii, ale studium nedokončila. Školu opustila v roce 1939, kdy se jí podařilo přesvědčit editora listu The Peoria Evening Star, aby ji najal jako první ženskou fotografku.[3][2][5][1]

O tři roky později se přestěhovala do Chicaga a začala pracovat pro Acme News Pictures (později United Press International).[6] Během práce pro Acme založila s kolegou Artem Neumannem nezávislou zpravodajskou službu Press Syndicate.[2] Díky tomu získala různé fotografické zakázky a v roce 1943 se stala první ženskou fotografkou, které bylo povoleno vstoupit na baseballové hřiště Wrigley Field,[6] a byla jedinou ženou fotografkou na sjezdech Demokratické strany a Republikánské strany v roce 1944.[3][2]

Válečná zpravodajka

V roce 1945 si Robertson zažádala prostřednictvím Press Syndicate o status válečné zpravodajky a byla vyslána do aljašsko-aleutské oblasti Ladd Field ve Fairbanksu. Fotografovala americké a ruské vojenské přesuny a našla si čas i na fotografování domorodých obyvatel. Byla novinářka tělem i duší a byla ochotná udělat téměř cokoli, aby získala dobrý příběh. Trávila hodiny na mrazivých místech v bombardérech, kde se snažila získat dokonalý záběr. Cestovala přes 3 000 km dlouhý pás Aleutských ostrovů na velitelství 11. letecké armády, aby mohla létat s piloty, kteří bombardovali japonské Kurily. Stíhačka, v níž letěla, jednou dostala přímý zásah. Robertson měla štěstí a vyvázla bez zranění. Při letu na severní pól se setkala se slavným polárním badatelem Vilhjalmurem Stefanssonem a pořídila jeho fotografie.[7]

Venezuela

Po válce se Robertson dostala do New York Herald Tribune, kde psala články pro časopis This Week Magazine.[8] Po dobrodružstvích na Aljašce ji však psaní o receptech a látkách na záclony trochu nudilo. V roce 1949 proto ochotně přijala nabídku na cestu do Venezuely.[7][8]

Stejně jako na Aljašce i ve Venezuele našla Robertson převážně neprobádanou zemi plnou neznámých příběhů a nepopsaných přírodních zázraků. Představovala si stovky míst, která je třeba navštívit, příběhů, které je třeba vyprávět, a fotografií, které je třeba pořídit. Pracovala jako reklamní fotografka pro leteckou společnost Linea Aeropostal Venezolana a psala a fotografovala pro noviny a časopisy, například El Farol a Nosotros, a pro několik ropných společností. Pro ropné společnosti cestovala po Venezuele, Guyaně, Kolumbii a Brazílii a dokumentovala jejich ropná pole, vrty a ropovody. Na základě svých fotografií vyráběla barevné kalendáře pro společnosti Standard Oil, Shell a Esso. V roce 1947 natočila pro venezuelské ministerstvo pro rozvoj film o lovcích perel u ostrova Margarita a poté získala smlouvu se společností Shell Pipeline Company na natočení filmu o stavbě plynovodu pod jezerem Maracaibo.[3][9]

Robertson žila a pracovala ve Venezuele po většinu padesátých let 20. století. Spolu s dalšími novináři založila v Caracasu anglicky psané noviny Daily Journal, psala pro ně pravidelný sloupek a pracovala také jako korespondentka časopisu Time-Life. V roce 1951 se provdala za Charlese Mariettu, absolventa Texaské univerzity v Austinu a inženýra společnosti Atlantic Refining Company. Ve své profesi ale nadále používala své dívčí jméno.[3]

Expedice k Angelovu vodopádu

Angelův vodopád v národním parku Canaima, Venezuela, ilustrační fotografie

V roce 1947 při letu do odlehlého vnitrozemí džungle pod řekou Orinoko poprvé spatřila Angelův vodopád (Salto Angel). Zpočátku pořizovala jen jeho letecké fotografie,[8] ale byla odhodlána vodopád důkladně prozkounat. Protože neměla žádné zkušenosti s plánováním expedicí, obrátila na časopis National Geographic, o němž se domnívala, že bude mít největší zájem. Ti ji však odmítli, protože o dosažení vodopádů se předtím neúspěšně pokoušely čtyři expedice a někteří jejich členové se už nikdy nevrátili. Jakou šanci by měla ona jako žena? Časopis nicméně projevil zájem o její příběh, pokud by náhodou byla úspěšná.[9]

Po dvou letech pečlivého plánování se dne 23. dubna 1949 expedice k Angelovu vodopádu vydala na cestu. Uprostřed džungle se skupina setkala s lotyšským badatelem Alexandrem Laimem, který prováděl průzkum v džungli podél řek Churún a Caroní.[10][8][11] Laime najal původní obyvatele této oblasti, indiány Kamarakoto, jako nosiče a průvodce.[9] Cestovali nejprve na kánoích po řece Churún[8] a nakonec se pěšky prodírali hustou džunglí. Dne 12. května 1949 dorazili k vodopádu.[2][8] Byla to první zdokumentovaná výprava, která úpatí vodopádu dosáhla. Zúčastnilo se jí deset domorodců z kmene Kamarakoto (včetně další ženy jménem Juanita)[6] a byla to také první výprava, která vodopád změřila,[4][8][12] je 979 metrů vysoký, to je patnáctkrát výšší než Niagarské vodopády.[13]

Úkolem expedice bylo změřit vodopád, aby se jednou provždy prokázalo, zda je nejvyšší na světě, a také pořídit jeho první pozemní fotografie. Reportáž o výpravě otiskl v listopadu 1949 National Geographic. Další zprávy se objevily v časopisech Time a Newsweek a ve všech významných novinách na světě. Roberton o expedici napsala knihu Churun Meru – The Tallest Angel.[9]

Mexiko a návrat do USA

Kvůli rostoucím politickým nepokojům ve Venezuele se Robertson s manželem v roce 1958 přestěhovali do Mexika, kde pracovala jako zástupce šéfredaktora bulletinu Americké mexické společnosti. V polovině šedesátých let 20. století se vrátili do USA a přestěhovali se do Brazorie v Texasu. Robertson hodně cestovala po světě, pokračovala v psaní sloupků pro Daily Journal a přednášela pro různé kluby. Zemřela 17. února 1998 v Rosenbergu v Texasu.[3][6]

Archivy Ruth Robertson jsou uloženy v Harry Ransom Center Texaské univerzity v Austinu.[13] Jejím životem se inspirovala americká spisovatelka Kathryn Casey, která vydala v září 2023 novelu Angel Falls.[14][15][2][16][6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b KELLY, Kate. Ruth Robertson: Photojournalist, War Correspondent, Explorer [online]. 2011-03-22 [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g h MANTZ DRAKE, Barbara. Ruth Robertson: The Hero Within [online]. 2015-02-01 [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f FALES, Samuel; GRANT, Pat; KAMEN-KAYE, Dorothy Allers. Ruth Robertson: An Inventory of Her Collection at the Harry Ransom Center. norman.hrc.utexas.edu [online]. [cit. 2024-03-22]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b GONZÁLEZ, Jorge M. May 12, 1949. Meer [online]. 2019-05-29 [cit. 2024-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Monday's Photography Inspiration – Ruth Robertson [online]. 2019-05-28 [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e GONZÁLEZ, Jorge M. May 12, 1949: 70 years ago, Ruth Robertson's expedition reached Angel Falls [online]. 2019-05-29 [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b Ruth Robertson. Ruth Robertson [online]. [cit. 2024-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d e f g POLK, Milbry; TIEGREEN, Mary. Women of Discovery: A Celebration of Intrepid Women who Explored the World. [s.l.]: Scriptum Editions, 2001. Dostupné online. ISBN 9781902686172. S. 189. (anglicky) 
  9. ↑ a b c d The Forgotten Expedition. Ruth Robertson [online]. [cit. 2024-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ MADDICKS, Russell. Venezuela: The Bradt Travel Guide. London: Bradt Travel Guides, 2011. Dostupné online. ISBN 9781841622996. S. 438. (anglicky) 
  11. ↑ 8 South American Geological Marvels [online]. 2019-09-02 [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Angel Falls. The New York Times. 1994-02-13. Dostupné online [cit. 2020-04-17]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  13. ↑ a b KELLY, Kate. Ruth Robertson: Photojournalist, War Correspondent, Explorer. America Comes Alive [online]. 2021-01-19 [cit. 2024-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ Angel Falls: A Novel by Kathryn Casey. AllAuthor [online]. [cit. 2024-03-23]. Dostupné online. 
  15. ↑ Bestselling Author Kathryn Casey Publishes 19th Book, Angel Falls [online]. September 12, 2023. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ ROBERTSON, Ruth. Ruth Robertson: An Inventory of Her Collection at the Harry Ransom Center [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Zdroj