Ragibag

Ragibag
císař říše Jüan
veliký chán Mongolské říše
Doba vlády říjen – 14. listopadu 1328
Éra vlády Tchien-šun (1328, 天順)
Úplné jméno Ragibag
Narození 1320
Úmrtí 14. listopadu 1328
Předchůdce Jesün Temür
Nástupce Tug Temür
Rod Bordžiginové
Dynastie Jüan
Otec Jesün Temür
Matka Babuchan
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ragibag (též Arigabag) (mongolsky Ражабаг, též Razibaγ, čínsky v českém přepisu A-su-ťi-pa, pchin-jinem Āsùjíbā, znaky 阿速吉八儿, 1320 – 14. listopadu 1328), byl od října 1328 krátce císařem říše Jüan a velikým chánem mongolské říše. Následníkem trůnu byl od roku 1324, po smrti jeho otce, císaře Jesün Temüra, v srpnu 1328 v Šang-tu ho v říjnu 1328 prohlásili za císaře Jesün Temürovi stoupenci v čele s císařovnou vdovou Babuchan a Dawlat Šáhem, stojícím v čele vlády.

V září 1328 vypukla vzpoura stoupenců jiné větve císařského rodu, Chajsanových synů. V listopadu 1328 oddíly vzbouřenců dobyly Šang-tu a zabily Ragibaga. Vládcem říše Jüan se stal Chajsanův syn Tug Temür.

Život

Ragibag byl nejstarší syn Jesün Temüra, od roku 1323 velikého chána mongolské říše a císaře říše Jüan, a Babuchan ze vznešeného ongiratského rodu. Narodil se roku 1320, roku 1324[1] byl jmenován korunním princem.

V polovině srpna 1328 Jesün Temür náhle zemřel v Šang-tu, letním hlavním městě říše.[2] Vládu nad říší převzala císařovna vdova Babuchan, jejím nejbližším spojencem byl Dawlat Šáh, který stál v čele ústředního sekretariátu. Přirozeným nástupcem zemřelého vládce byl Ragibag, jeho syn a korunní princ.

Nicméně Jesün Temürova smrt povzbudila ty skupiny mongolských elit, které byly nespokojeny s poměry za vlády zemřelého. Vlivné úřady totiž drželi v rukou vesměs Jesün Temürovi stoupenci, kteří s ním přišli z jeho rodného Mongolska, kde žil před nástupem na trůn. V září 1328 kipčacký generál El Temür zorganizoval převrat v Chánbalyku (Pekingu, druhém hlavním městě). V boji proti Buluchan a Ragibagovi se spojili jak věrní Chajsanovy rodiny, bývalí Šidebalovi stoupenci, kteří měli Jesün Temürově klice za zlé Šidebalovu vraždu, i různí nespokojenci.[2] Cílem rebelů bylo dosazení Chajsanových synů na trůn.[pozn. 1] V říjnu 1328 přivítal ve městě mladšího Chajsanova syna Tugh Temüra, kterého prohlásil císařem. Týž měsíc se císařem stal i Ragibag.

Ve výhodě byli vzbouřenci, díky materiálním a lidským zdrojům většiny Číny, kterou ovládali z Chánbalyku. Loajalistům zůstalo Mongolsko, Mandžusko, Šen-si, S’-čchuan a Jün-nan.[3]

Armáda loajalistů vyslaná ze Šang-tu překročila Velkou čínskou zeď a pokusila se zaútočit na Chánbalyk, ale byla poraženy El Temürovými oddíly. začátkem listopadu 1328 se Chasarův potomek Örüg Temür, který vládl ve východním Mongolsku, a Buka Temür přidali na stranu El Temüra a oblehli Šang-tu. Město bylo téměř nebráněné, protože většina ragibagovských vojsk držela frontu jižně na Velké zdi, a po krátkém obležení se vzdalo.[3] Dawlat Šáh a mnozí přední představitelé loajalistů byli uvězněni a později popraveni; Ragibag sám byl zřejmě zavražděn, oficiálně „zmizel“.[4] Stoupenci Jesün Temürovy strany kladli odpor ještě několik let, v Jün-nanu až do roku 1332.[3]

Jméno

Kvůli nedostatku pramenů, psaných navíc různými jazyky není Ragibagovo jméno známo s určitostí. Tibetské Rudé anály (Hu lān deb ther) ho uvádějí jako „Ra khyi phag“. Pozdější mongolské kroniky, jako Erdeni-jin tobči a Altan tobči ho píší Radzibaγ, nebo Raǰibaγ. Čínská Jüan-š' uvádí jeho jméno jako A-su-ťi-pa (čínsky pchin-jinem Āsùjíbā, znaky 阿速吉八儿), ale to je pravděpodobně chybně z A-la-ťi-ba (čínsky pchin-jinem Ālájíbā, znaky 阿剌吉八). Počáteční „a“ je čínský doplněk mongolských slov začínajících na „r“.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Starší Chošila žil v emigraci se střední Asii. Mladší Tug Temür žil ve střední Číně.[2]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ragibagh Khan, Emperor Tianshun of Yuan na anglické Wikipedii.

  1. ↑ HSIAO, Ch'i-Ch'ing. Mid-Yuan politics. In: FRANKE, Herbert; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 6: Alien regimes and border states, 907-1368. Cambridge: Cambridge University Press, 1994. [Dále jen Hsiao]. ISBN 0521243319, ISBN 9780521243315. S. 541. (anglicky)
  2. ↑ a b c Hsiao, s. 542–543.
  3. ↑ a b c Hsiao, s. 544.
  4. ↑ MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2003. 1136 s. Dostupné online. ISBN 0-674-01212-7. S. 471. (anglicky) 

Zdroj