Racek velkozobý

Jak číst taxoboxRacek velkozobý
alternativní popis obrázku chybí
Racek velkozobý v letu (Tasmánie)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neoghathae)
Řád dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Podřád racci (Lari)
Čeleď rackovití (Laridae)
Rod racek (Larus)
Binomické jméno
Larus pacificus
Latham, 1802
Synonyma
  • racek pacifický
  • racek tichomořský[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Racek velkozobý (Larus pacificus) je statným druhem racka z rodu Larus. Endemitně se vyskytuje v Austrálii (včetně Tasmánie), kde s délkou těla až 67 cm a váhou kolem 1,3 kg představuje vůbec největšího a nejtěžšího zástupce rackovitých.

Systematika

Druh formálně popsal anglický přírodovědec John Latham v roce 1802 na základě kresby australského malíře Thomase Watlinga.[3] Racek velkozobý je řazen do početného rodu Larus. Rozeznávají se u něj dva poddruhy s následujícím rozšířením:[4]

  • L. p. georgii King, PP, 1826 – jihozápadní a střední části jižního pobřeží Austrálie;
  • L. p. pacificus Latham, 1801 – od pobřeží Victorie po jihovýchodní Queensland, Tasmánie.

Druhové jméno pacificus znamená pacifický.[5]

Výskyt

Racek velkozobý hnízdí hlavně v jižní a jihozápadní Austrálii, Tasmánii a částečně i na východním pobřeží Austrálie až po jihovýchodní Queensland.[4] V roce 2010 byl zatoulaný jedinec poprvé pozorován na Novém Zélandu.[6]

Popis

Dospělý racek velkozobý

Jedná se o největší a nejtěžší druh australského racka. Délka těla se pohybuje kolem 50–67 cm, rozpětí křídel v rozmezí 131–169 cm.[7] Váha dosahuje 1300 g.[6] Na první pohled viditelným znakem druhu je velký zobák, který je ke konci až baculatý. Je žlutý s červenou špičkou. Dospělí ptáci mají bílou hlavu a tělo, černošedý hřbet, černošedá křídla s bílou skvrnou u špičky krajní letky; ocas je bílý s černou páskou na konci. Nohy jsou žluté, duhovky bělavé. Hlava zůstává bílá i v zimě. Mladí ptáci jsou celkově hnědavě zbarvení, ocas je tmavý se světlejším koncem; i v tomto věku jsou nápadní mohutným růžovým zobákem s černou špičkou.[7]

Biologie a ekologie

Nedospělý racek velkozobý

Jedná se převážně o samotářského ptáka, který se zdržuje převážně u pobřeží, vzácněji může zalétávat do vnitrozemí k jezerům nebo na skládky odpadu. Dospělci utváří dlouhodobé monogamní páry, které žijí usedavě podél stejného úseku pobřeží. U mladých racků velkozobých však dochází k daleké disperzi podél pobřeží a teprve za rok až dva se vrací zpět do rodného pobřežního úseku k prvnímu zahnízdění. Mladí ptáci mohou z místa narození uletět stovky i tisíce kilometrů daleko a nejsou výjimkou ani přelety mezi australskou pevninou a Tasmánií.[8]

Hnízdění

K zahnízdění dochází od jara do počátku podzimu. Hnízdí samostatně nebo ve volně uspořádaných koloniích na ostrovech a konců poloostrovů. Hnízdí přímo na zemi, kde si staví hnízdo z trav, mořských řas a dalšího materiálu. Samice snáší kolem 3 vajec o rozměrech kolem 74×51 mm. Vejce bývají šedohnědá s tmavě hnědými skvrnkami. Inkubace trvá kolem 29 dní, k prvnímu letu dochází ve věku 5–6 měsíců.[8]

Potrava

Dvojice racků velkozobých při odpočinku na pláži

Živí se rybami (zejména Platycephalus bassensis), kraby (hlavně Ovalipes australiensis a Paragrapsus gaimardii), měkkýši (chroustnatky, hlavonožci aj.) i dalšími mořskými živočichy. Občas pozře i rostlinný materiál, hmyz, vejce nebo menší mořské ptáky. Schránky velkých měkkýšů rozbíjí vynesením do výše a pouštěním na skály.[9] Často to dělá na stejném místě, takže po čase se na skále nahromadí kupka rozbitých schránek.[8] Na ostrově Seal v Bassově průlivu tvoří hlavní zdroj potravy racka velkozobého buřník obecný (Pelecanoides urinatrix), rybky z čeledi pilníkotrncovití (Monacanthidae), buřňák tenkozobý (Ardenna tenuirostris) a korálovka Coprosma repens.[10]

U racka velkozobého je vyvinut kleptoparazitismus, jídlo může uzmout i tak velkým ptákům, jako je terej australský.[6]

Ohrožení

Celková populace se v roce 2006 odhadovala na 11 000 jedinců. Její trend je patrně stabilní, takže druh není považován za ohrožený. Se zvyšujícími dopady globálního oteplování se předpokládá úbytek zooplanktonu a ve výsledku i potravy racka velkozobého. V Queenslandu bylo zaznamenáno zmenšování areálu rozšíření kvůli kompetici s rackem jižním, který se do Austrálie rozšířil samovolně až ve 20. století.[11] V Tasmánii nicméně dlouhodobé sledování sousedních kolonií racků velkozobých a jižních v letech 1985–2009 ukázalo, že oba druhy mohou vedle sebe koexistovat bez větších výkyvů v populaci.[12]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ NOVÁK, Jiří; ZICHA, Ondřej. Larus pacificus (racek velkozobý) [online]. BioLib.cz, 2004-07 19:13:01 CET, rev. 2006-05-02 13:25:47 CET [cit. 2009-02-04]. Dostupné online. 
  3. ↑ LATHAM, John. Supplementum indicis ornithologici sive systematis ornithologiae. London: Leigh & Sotheby, 1801. Dostupné online. S. lxviii. (latinsky) 
  4. ↑ a b Noddies, skimmers, gulls, terns, skuas, auks. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.1, 2024 [cit. 2024-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 288. 
  6. ↑ a b c HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books, 2015. ISBN 9780143570929. S. 353. (anglicky) 
  7. ↑ a b OLSEN, Klau Malling. Gulls of the World: The Photographic Guide. London: Chrostopher Helm, 2018. ISBN 978-1-4081-8911-5. S. 108–111. (anglicky) 
  8. ↑ a b c Kolektiv autorů. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia), 2007. ISBN 978-0-949819-99-4. S. 230. (anglicky) 
  9. ↑ COULSON, Ruth; COULSON, Graeme. Diets of the Pacific Gull Larus pacificus and the Kelp Gull Larus dominicanus in Tasmania. Emu - Austral Ornithology. 1993-03, roč. 93, čís. 1, s. 50–53. Dostupné online [cit. 2024-04-10]. ISSN 0158-4197. doi:10.1071/MU9930050. (anglicky) 
  10. ↑ LEITCH, Tamara N.; DANN, Peter; ARNOULD, John P. Y. The diet of Pacific gulls (Larus pacificus) breeding at Seal Island in northern Bass Strait. Australian Journal of Zoology. 2014-06-05, roč. 62, čís. 3, s. 216–222. Dostupné online [cit. 2024-04-10]. ISSN 1446-5698. doi:10.1071/ZO13066. (anglicky) 
  11. ↑ Larus pacificus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2018 [cit. 2024-04-04]. Dostupné online. doi:10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22694279A132537859.en. (anglicky) 
  12. ↑ WAKEFIELD, W. C.; WAKEFIELD, E.; RATKOWSKY, David. Are Kelp Gulls Larus dominicanus replacing Pacific Gulls L. pacificus in Tasmania?. Australian Field Ornithology. 2019, roč. 36, s. 47–55. Dostupné online [cit. 2024-04-10]. (anglicky) 

Literatura

  • HIGGINS, P. J.; DAVIES, S.J.J.F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné v archivu pořízeném dne 2024-04-10. ISBN 978-0195530704. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia), 2007. ISBN 978-0-949819-99-4. S. 348. (anglicky) 
  • OLSEN, K. M. O.; LARSSON, H. Gulls of North America, Europe and Asia. Princeton & Oxford: Princeton University Press, 2003. ISBN 0-691-11327-0. (anglicky) 
  • OLSEN, Klau Malling. Gulls of the World: The Photographic Guide. London: Chrostopher Helm, 2018. ISBN 978-1-4081-8911-5. (anglicky) 
  • SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. 6. vyd. Australia: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-670-87918-5. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj