Projekt 30bis

Projekt 30bis / Třída Skoryj
Torpédoborec projektu 30bis
Torpédoborec projektu 30bis
Obecné informace
Uživatelé Sovětské námořnictvo
Egyptské námořnictvo
Polské námořnictvo
Indonéské námořnictvo
Typ torpédoborec
Lodě 70
Osud vyřazeny
Předchůdce Projekt 30 / třída Ogněvoj
Nástupce Projekt 41 / třída Něustrašimij
Technické údaje projektu 30bis
Výtlak 2316 t (standardní)
3066 t (plný)
Délka 120,5 m
Šířka 12 m
Ponor 4,26 m
Pohon 2 turbíny, 4 kotle
Rychlost 35,5 uzlu
Dosah 2900 nám. mil při 18 uzlech
Posádka 286
Výzbroj 4× 130mm kanón (2×2)
2× 85mm kanón (1×2)
7× 37mm kanón (7×1)
10× 533mm torpédomet (2×5)
2 skluzavky, 6 vrhačů
52–60 min

Projekt 30bis (jinak též třída Skoryj) byla třída torpédoborců sovětského námořnictva z doby studené války. Byla to první třída sovětských torpédoborců, postavená po druhé světové válce. Rozsáhlá třída znamenala především početní posílení námořnictva, technologicky však vycházela z italských koncepcí z poloviny 30. let. Celkem bylo postaveno 70 jednotek této třídy. Všechny torpédoborce této třídy byly vyřazeny. SSSR je exportoval do Egypta (6), Indonésie (8) a Polska (2). Sovětské námořnictvo drtivou většinu vyřadilo v 70. a 80. letech. Poslední ruská jednotka byla vyřazena roku 1994.

Stavba

Polský torpédoborec Wicher

Vývoj torpédoborců Projektu 30bis byl zahájen v říjnu 1945. Základní uspořádání, výzbroj a pohonný systém pro urychlení vývoje vycházely z předcházejícího Projektu 30 (Ogněvoj). V letech 1948–1953 bylo postaveno celkem 70 jednotek této třídy. Do stavebního programu se zapojily loděnice v Nikolajevu, Komsomolsku na Amuru, Leningradu a Molotovsku.[1]

Konstrukce

Sovětský torpédoborec Ozarjonyj

Složení výzbroje se u jednotlivých plavidel lišilo a postupně byly její prováděny různé modifikace (instalace raketových vrhačů hlubinných pum RBU-2500 či modernějších protiletadlových kanónů ráže 57 mm). Základní výzbroj tvořily čtyři 130mm kanóny ve dvou dvoudělových věžích, které doplňovaly dva 85mm kanóny a sedm protiletadlových 37mm kanónů v jednohlavňové lafetaci. K napadání hladinových lodí sloužily dva pětihlavňové 533mm torpédomety. K ničení ponorek sloužilo šest vrhačů a dvě skluzavky hlubinných pum. Pohonný systém tvořily dvě parní turbíny TV-6 a čtyři kotle KV-30. Celkový výkon byl 60 000 hp. Nejvyšší rychlost dosahovala 35,5 uzlu. Dosah byl 2900 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.[1]

Zahraniční uživatelé

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e SMELYY destroyers (project 30bis) (1949 - 1953) [online]. Navypedia.org [cit. 2018-06-02]. [hhttp://www.navypedia.org/ships/russia/ru_dd_smelyy.htm Dostupné online]. (anglicky) 

Literatura

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353. 

Externí odkazy

Zdroj