Pragmalingvistika

Pragmalingvistika je část jazykovědy, vědní disciplína, která studuje význam a smysl výroku mluvčího / autora psaného textu, a následné interpretování tohoto výroku příjemcem, tedy posluchačem či čtenářem. Obor se tedy zabývá záležitostmi, které v komunikaci nejsou přímo vyjádřeny, přesto jsou její neodpojitelnou součástí. Spojení jak – říct – co – komu – kdy může nejjednodušeji vysvětlit, čím se pragmalingvistika zabývá[1].

Pragmalingvistika je pomezní disciplína, která kooperuje s disciplínami dalšími, jako je například sociolingvistika, psycholingvistika, teorie řečové činnosti[2], neurolingvistika či textová lingvistika.[3]

Termín pragmalingvistika pochází z řeckého výrazu pragma, který pojmenovává konání či jednání[4] a je poměrně široký a může být chápan různými způsoby.[5] Šíře chápání termínu závisí na tom, jaké jevy do něj různí autoři zahrnují[1] a dodnes nepanuje plná shoda mezi lingvisty v rámci jeho rozsahu ani obsahu.[4]

Pragmalingvistika je obecně chápána jako disciplína, která v rámci komunikace vnímá i faktory původně vnímané jako faktory stojící mimo. Zkoumá totiž také vliv sdělovacích prostředků, okolnostních jevů, které mohou i nemusí komunikace přímo ovlivňovat. Dále je středem výzkumu také vztah mluvčího a posluchače, nebo dokonce vliv propagandy.[3]

Pragmatický obrat

Lingvisté na konci 60. let 20. stol. začali zmiňovat tzv. mimojazykové jevy, kterým rovněž přikládali roli při procesu dorozumívání. V tomto ohledu mluvíme o tzv. pragmatickém obratu, či zvratu, v lingvistice. Mezi tyto pragmatické faktory, jak byly později označeny mimojazykové jevy, je možno řadit např.[2][3]

  • místo, čas a situace realizace výpovědi
  • předešlý kontext rozhovoru
  • komunikační záměr mluvčího
  • sociální podmínky a vztahy účastníků
  • počet účastníků
  • vzdálenost mezi účastníky

Tyto mimojazykové jevy se mohou v určitých situacích přímo odrážet na volbě gramatických a lexikálních prostředků ze strany mluvčího.[3] Z tohoto důvodu jsou pragmatické faktory často označovány za součást teorie chování, jelikož se v nich odráží funkce jazyka ve společnosti jako takové.[4]

Pragmalingvistika byla první disciplínou v rámci jazykovědy, která začala se zkoumáním těchto mimojazykových jevů a jejich vliv na komunikační proces.[3] V tomto ohledu má mnoho společného s teorií řečové činnosti, tzv. speech acte theory.

Do již zmíněného pragmatického obratu lze zařadit také pomalé a různorodé začátky kognitivní lingvistiky, která spojuje vliv kognitivních schopností na jazykový projev.[3] I v rámci pragmalingvistiky se objevuje termín pragmatické kompetence, tedy schopnosti či dovednosti mluvčích na základě jejich zkušeností, znalostí či kapacit.[4]

Pragmalingvistika a pragmatismus

V našem prostředí byla pragmalingvistika často, i když chybně, spojována s termínem pragmatismus. Možná to bylo i důvodem, že se zde prosazovala velmi pozvolna.[3] Pragmatismus je ovšem původem americká filozofie Charlese Sanderse, často označovaná jako tzv. filozofie života, která ze své podstaty nezkoumá komunikační proces ani jevy, které ho ovlivňují.[6]

Čeští představitelé

V českém prostředí se pragmalingvistikou zabývali Milada Hirschová, Petr Sgall, Světla Čmejrková, Svatava Machová či Milena Švehlová. Pavla Chejnová dokonce sepsala příručku pro učitele (Didaktické transformace pragmalingvistických témat)[1].

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c MAŠÍN, Jaroslav. Pragmalingvistika a osvojování češtiny jako cizího jazyka. Prague: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 1 s. (Varia). ISBN 978-80-7308-555-1, ISBN 978-80-7308-634-3. 
  2. ↑ a b ČERNÝ, Jiří; ČERNÝ, Juři. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouč: Rubico 248 s. ISBN 978-80-85839-24-1. 
  3. ↑ a b c d e f g ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. 517 s. Dostupné online. ISBN 978-80-85885-96-5. 
  4. ↑ a b c d MACHOVÁ, Svatava; ŠVEHLOVÁ, Milena. Sémantika & pragmatická lingvistika. Praha: Univ. Karlova 159 s. ISBN 978-80-7290-061-9. 
  5. ↑ HELBIG, Gerhard; NEKVAPIL, Jiří. Vývoj jazykovědy po roce 1970: vysokošk. příručka pro stud. filoz. fakulty Univ. Karlovy. Praha: Academia, 1991. 133 s. ISBN 80-200-0312-6. 
  6. ↑ MAJOR, Ladislav. Pragmatismus. Sociologická encyklopedie [online]. Sociologický ústav AVČR, 2017-12-11. Dostupné online. 

Zdroj