Právo na přístup k internetu

Právo na přístup k internetu, známé také jako právo na širokopásmové připojení nebo svoboda připojení, vychází z přesvědčení, že přístup k internetu je klíčový pro účast jednotlivců ve veřejném životě, rozvoji občanské společnosti a pro využívání a usnadňování využívání příležitostí ve vzdělávání, politické účasti, ekonomických aktivitách a přístupu k veřejným službám.^[1][2] Na základě této premisy odvozuje povinnost jednotlivých států zajistit širokou dostupnost internetu a ochranu práva na přístup k němu. Jeho ustanovení vzniklo v kontextu stále častějších restriktivních zásahů pomocí státních opatření.^[3] Tento přístup zdůrazňuje povinnost států zajistit širokou dostupnost internetu a vyvarovat se neoprávněného omezování přístupu jednotlivců k síti.^[4][5] Toto právo bývá chápáno jako součást širších lidských práv, především práva na svobodu projevu a přístupu k informacím, jak je zakotveno v článku 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR) z roku 1966.^[zdroj?]

Právo na internetové připojení obsahuje materiální a nemateriální podmínky, které ve výsledku vedou k možnosti připojení se k internetu. Právo přístupu na internet je tvořeno právem na internetové připojení a právem na přístup k internetovému obsahu.^[6] Právo na připojení znamená technickou možnost být online, zatímco právo na obsah zahrnuje svobodný přístup k informacím na internetu.^[zdroj?]

Otázka právního zakotvení přístupu k internetu zůstává dle odborníků stále nedostatečně definovaná a jednoznačně stanovena, na mezinárodní úrovni neexistuje explicitní uznání práva na přístup k internetu jako základního lidského práva.^[7] Základním pramenem definujícím právo na přístup k internetu je Rezoluce Valného shromáždění OSN Podpora ochrana a výkonu lidských práv na internetu vydaná 26. června 2016,^[8] ale právo na přístup k internetu nepojmenovává ani nedefinuje.^[zdroj?]

V prosinci 2003 byl pod záštitou Organizace spojených národů svolán Světový summit o informační společnosti (WSIS) za účasti zástupců vlád, ziskového sektoru a občanské společnosti. Summit přijal Deklaraci zásad WSIS^[9] o důležitosti informační společnosti při udržování a posilování lidských práv:^[10]

1. My, zástupci národů světa, shromážděni v Ženevě od 10. do 12. prosince 2003 na první fázi Světového summitu o informační společnosti, prohlašujeme naši společnou touhu a závazek vybudovat na lidi zaměřenou, inkluzivní a rozvojově orientovanou informační společnost, kde každý může vytvářet, přistupovat, využívat a sdílet informace a znalosti, což umožňuje jednotlivcům, komunitám a národům dosáhnout plné kvality svého života a podporovat jejich cíle udržitelného rozvoje. principy Charty Organizace spojených národů a plné respektování a dodržování Všeobecné deklarace lidských práv.

2. Znovu potvrzujeme univerzálnost, nedělitelnost, vzájemnou závislost a vzájemný vztah všech lidských práv a základních svobod, včetně práva na rozvoj, jak je zakotveno ve Vídeňské deklaraci. Znovu také potvrzujeme, že demokracie, udržitelný rozvoj a respekt k lidským právům a základním svobodám, jakož i řádná správa věcí veřejných na všech úrovních jsou vzájemně závislé a vzájemně se posilují. Dále jsme se rozhodli posílit právní stát v mezinárodním měřítku ve vnitrostátních záležitostech.

Deklarace WSIS zdůrazňuje význam práva na svobodu projevu v informační společnosti, když uvádí: "Potvrzujeme, že každý má právo na svobodu názoru a projevu, jak je uvedeno v článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv. Toto právo zahrnuje svobodu mít vlastní názory bez zásahu a svobodu vyhledávat, přijímat a sdělovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice. Komunikace je základním společenským procesem, základní lidskou potřebou a základem všech sociálních organizací. Je ústředním prvkem informační společnosti. Každý by měl mít příležitost se jí účastnit a nikdo by neměl být vyloučen z jejích výhod."^[11]

Parlamentní shromáždění v úvodu připomnělo základní právo na svobodu projevu a jeho provázanost k dalším lidským právům, zdůrazňuje jeho dopady na komunikaci mezi lidmi, sdílení informací a přístup ke kulturním, občanským a politickým právům.^[12] Doporučení se odvolává na dříve vydané doporučení Výboru ministrů CM/Rec (2007)16 členským státům o opatřeních na podporu hodnoty veřejné služby internetu a mezinárodní závazky univerzální služby Mezinárodní telekomunikační unií Organizace spojených národů a Směrnice Evropské unie o univerzální službě a uživatelích práv týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice 2002/22/ES). Zahrnuje právo na přístup na internet bez zásahů veřejné moci, bez ohledu na hranice a s výhradami týkajících se pouze omezení stanovených v článku 10 Evropského parlamentu a Rady pro ochranu životního prostředí, Úmluva o lidských právech; s ohledem na význam internetu.

Dokument také blíže definuje výše zmíněnou „širokou dostupnost“ - právo k přístupu na internet, pracuje s pojmem široká dostupnost, která je zde blíže definována z hlediska cenové dostupnosti, interoperability, integrity a zohlednění technologického pokroku a vývoje^[2] Omezování práva přístupu na internet by mělo být vždy definováno ze zákona z legitimního důvodu.^[2]

Rezoluce Rady Evropy připomíná roli internetu v přístupu k dalším lidským právům (zejména svobody projevu, práva na informace, vzdělání a účasti na kulturním životě).^[14] Deklaruje jeho důležitou roli ve společnosti a tou zdůvodňuje dostupnost internetu všem bez ohledu na věk, místo bydliště, nebo příjmu ^[13].

Valné shromáždění OSN 27. června 2016 přijalo rezoluci: Podpora, ochrana a výkon lidských práv na internetu, která nestanovuje právo na přístup na internet, ale definuje přístup na internet jako prostředek účasti občanů ve veřejném životě a na rozvoji občanské společnosti.^[6]. Byla také vydána rezoluce odsuzující omezování přístupu na internet státními orgány.^[zdroj?]

V roce 2009 byl přístup k internetu jako základní právo uznán francouzským ústavním soudem v případě HADOPI. Předmětem řízení byl francouzský antipirátský zákon, který ustanovoval možnost nově vzniklých úřadů po třech upozorněních znemožnit přístup k internetu osobě, která by jej využila za účelem porušování autorského práva. Ústavní soud uznal přístup k internetu jako základní právo, které může odepřít jedinci pouze soud, nikoliv úřad. Na základě rozsudku přijala zákon Francie zákon HADOPI 2, který implementoval rozhodovací námitku.^[15]

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že zablokování celé platformy Google Sites tureckými úřady kvůli jednomu nevhodnému obsahu porušilo článek 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (svoboda projevu). Blokování obsahu musí být dle rozsudku cílené a přiměřené.^[16]

Evropský soud pro lidská práva obdržel stížnost od tureckého doktoranda Ahmet Yıldırım ohledně blokace jeho webové stránky, kterou požíval ke sdílení textu. Turecký soud rozhodl o blokaci stránky, která dle jeho nálezu měla urážet odkaz Mustafy Kemala Atatürka. Turecké úřady však, navzdory rozsudku, zablokovaly celou platformu Google Sites, všechny stránky na této platformě se v Turecku staly nedostupnými. Dle Rozsudku Evropského soudu nebyla blokace přiměřená, neproběhla v souladu se zákonem, protože postrádala předvídatelnost, dostatečnou právní oporu a zasáhla neadresný počet osob. Soud dospěl k závěru, že se jednalo o plošné a nepřiměřené omezení přístupu k informacím.^[17]

O právu k přístupu na internet hovoří jako o důležitém nástroji pro výkon základních práv (vzdělávání, politická účast, ekonomické příležitosti, přístup k veřejným službám, možnost vyjádřit vlastní názor), stejně jako prostředek účasti občanů na veřejném životě a na rozvoji občanské společnosti.^[8] Absence rovného přístupu lze vnímat jako formu sociální nerovnosti.^[zdroj?]

Důležitým tématem je také, zda, pokud je zavedeno právo přístupu k internetu, by nemělo být ustanoveno také právo internet nevyužívat.^[18]

Hlavní odpůrce práva na přístup k internetu, Vint Cerf, argumentuje, že internet sám o sobě nemůže být právem. Cerf shrnuje svou argumentaci, když říká: „Technologie je nositelem práv, nikoli právem samotným.“^[19] Brian Schepis, kolega Cerfa ve společnosti Google, obhajuje Cerfův závěr na základě toho, že obhájci lidského práva na internet nevhodně definují kvalifikaci lidského práva.^[19]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Right to Internet access na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu právo na přístup k internetu na Wikimedia Commons

Zdroj