Poškození lesa

Poškození lesa má různorodé příčiny

Poškození lesa je označení pro poškození a ohrožení populací stromů v důsledku změn stanovištních podmínek nebo škodlivých událostí, které překračují odolnost a přizpůsobivost stromů. Podporuje náchylnost k chorobám a může vést k odumírání stromů a dokonce i k rozsáhlému odlesňování.

Tyto procesy, které probíhají především v lesním ekosystému, se z ekonomického hlediska označují jako škody, pokud snižují výnos dřeva, zhoršují hospodaření v lese, funkce lesa nebo jiná, především antropocentrická hodnocení, jako je krajinný a přírodní estetický ráz.[1] Konečným důsledkem poškození lesa jsou rozsáhlé mýtní porosty.[2] Čím více je les pod vlivem člověka (monokultury, lesy věkových tříd, výběr druhů nevhodných pro danou lokalitu, nadměrná exploatace atd.), tím nižší bývá biodiverzita a odolnost ekosystému, takže riziko poškození lesa je výrazně vyšší. Přírodní lesy a přírodě blízké lesy jsou často méně náchylné[3] (i když poškození znečištěním nebo změny půdy poškozují stejně nebo někdy i více i přírodní lesy)[4] než hospodářské lesy.

V užším slova smyslu se pojem lesní choroby vztahuje na choroby stromů. Často se však používá také jako synonymum pro poškození lesa. Fritz Schwerdtfeger ve svém standardním díle Forest Diseases[5] Toto přirovnání zdůvodňuje tím, že by tomu tak bylo, „pokud bychom pojem choroba chápali ekologicky a vztahovali jej k biotickému společenstvu. Ohrožení existence pak spočívá v narušení struktury vztahů“. Poškození ekologie zahrnuje vyřazení určitého druhu z ekosystému, jako například jilmů v průběhu „odumírání jilmů“. Ekonomické ocenění takové škody lze odvodit pouze nepřímo a s velkou nejistotou.

Formy poškození

Poškození lesa se dělí podle toho, zda je přirozeného původu (poškození lesa v tradičním smyslu), nebo zda je způsobeno přímo či nepřímo člověkem.[1] Existuje také nový typ poškození lesa, který se objevuje od konce 70. let 20. století a který lze pravděpodobně přičíst různým příčinám jako komplexní onemocnění („odumírání lesa“).

Přirozená poškození lesa

Rozlišuje se abiotické a biotické poškození lesa. Nejdůležitějšími abiotickými stresovými faktory pro lesy jsou fyzikálně účinné příčiny vichřice, sníh a požár. Stejný účinek má sucho (nedostatek vody), mechanické poškození, sesuvy půdy a laviny, elektřina a radioaktivita. Chemickými faktory jsou okyselení půdy a těžké kovy, přísun látek, nedostatek kyslíku (nadbytek vody) a nedostatek živin.

Abiotické příčiny

Výchozím bodem abiotického poškození lesa je obvykle meteorologická anomálie, která následně často vytvoří podmínky pro rozsáhlý výskyt biotického poškození. Hurikány lámou stromy nebo je vyvracejí – to může mít za následek masové rozšíření hmyzu. Sucho oslabuje vegetaci a zvyšuje riziko vzniku požárů v lesích, které mohou rovněž způsobit značné škody. Ve vzácnějších případech dochází k povodním v lesích, jejichž stromy nejsou na takovou zátěž prostředí adaptovány.

Mráz

Mráz ohrožuje některé druhy dřevin zejména po začátku vegetačního období: takové „pozdní mrazy“ ničí buněčnou tkáň listů nebo nově vytvořené jehlice stálezelených jehličnanů na mladých stromech, proto jehlice a výhony usychají a často odumírají. Ztráta jehličí způsobená pozdními mrazy je známá jako „mrazový žlab“. Ohroženy jsou i stromy v nízko položených místech, kde chybí odtoky studeného vzduchu, což se označuje jako „mrazové kotliny“. Toto riziko je obzvláště vysoké (na severní polokouli) na svazích obrácených k jihu a jihozápadu kvůli zvýšenému slunečnímu záření: stromy tam po zimě dříve raší. Mezi dřeviny zvláště ohrožené pozdními mrazy patří buk lesní a jedle bělokorá, které se z tohoto důvodu zpravidla zmlazují pouze pod korunami stromů. Dřeviny cizího původu, jako je douglaska tisolistá, jsou více ohroženy, pokud vyklíčí dříve.

Stejně tak se mohou na konci vegetačního období vyskytnout „časné mrazy“, které jsou obecně považovány za méně škodlivé.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Waldschäden na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b ERLBECK, Reinhold; HASEDER, Ilse; STINGLWAGNER, Gerhard. Das Kosmos Wald- und Forstlexikon. 2. Aufl. vyd. Stuttgart: Franckh-Kosmos 880 s. ISBN 978-3-440-09316-0. S. 793f. 
  2. ↑ BURSCHEL, Peter; HUSS, Jürgen. Grundriß des Waldbaus: ein Leitfaden für Studium und Praxis. 2., neubearb. und erw. Aufl. vyd. Berlin: Parey 487 s. (Pareys Studientexte). ISBN 978-3-8263-3045-2. S. 92. 
  3. ↑ HÄRDTLE, Werner; EWALD, Jörg; HÖLZEL, Norbert. Wälder des Tieflandes und der Mittelgebirge: 41 Tabellen. Neuausgabe. vyd. Stuttgart: Ulmer 252 s. (Ökosysteme Mitteleuropas aus geobotanischer Sicht). ISBN 978-3-8001-5639-9. S. 215–224. 
  4. ↑ SCHÄFER, Roland; WAGNER, Roland. "Lamettasyndrom" und "Säuresteppe": das Waldsterben und die Forstwissenschaften 1979-2007. Freiburg: Institut für Forstökonomie 416 s. (Schriften aus dem Institut für Forstökonomie der Universität Freiburg). ISBN 978-3-9811351-6-9. S. 247. 
  5. ↑ SCHWERDTFEGER, Fritz. Die Waldkrankheiten: ein Lehrbuch der Forstpathologie und des Forstschutzes. 4., neubearb. Aufl. vyd. Hamburg: Parey 486 s. ISBN 978-3-490-09116-1. 

Zdroj