Pištec šedokrký

Jak číst taxoboxPištec šedokrký
alternativní popis obrázku chybí
Pištec šedokrký
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď Mohouidae
Rod pištec (Mohua)
Binomické jméno
Mohoua novaeseelandiae
(Gmelin, 1789)
Synonyma

Finschia novaeseelandiae[2]

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pištec šedokrký (Mohoua novaeseelandiae) je druh malého pěvce z čeledi Mohouidae. Tento pták nenápadného zbarvení je endemický Novému Zélandu, kde se vyskytuje pouze na Jižním a Stewartově ostrově a na některých menších přilehlých ostrůvcích. Jedná se o poměrně hojný druh. V oblastech svého rozšíření představuje hlavního hostitele kukačky dlouhoocasé.

Systematika

Druh popsal německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v roce 1789 jako Parus novae Seelandiae. Gmelinův popis vyšel v Linného Systema Naturae.[3][2] Druhové jméno odkazující k Novému Zélandu bylo později standardizováno na novaeseelandiae. Druh byl po většinu 20. století řazen převážně do monotypického rodu Finschia, avšak někdy od přelomu 80. a 90. let 20. století byl rod Finschia zrušen a pištec šedokrký byl přiřazen do rodu Mohua, který sdílí s dalšími dvěma novozélandskými pištci.[2] Rod Mohua se řadí do samostatné čeledi Mohouidae, jedné z mála novozélandských endemických ptačích čeledí.[4] Jedná se o monotypický taxon, tzn. netvoří žádné poddruhy.[5]

Rozšíření a stanoviště

Pištec šedokrký se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Obývá Jižní ostrov, Stewartův ostrov a některé další menší ostrůvky blízké novozélandské pevnině. Pištci jsou poměrně hojně, avšak kapsovitě rozšíření po většině Jižního ostrova. Preferují lesnaté a křovinaté biotopy s původními i nepůvodními dřevinami. Vyskytují se od mořské hladiny až po hranici lesa (buše). Nejhojnější jsou na západ a na sever od Jižních Alp, početné populace se však nachází i např. na Banksově poloostrově, kolem Mt Peel nebo v centrálním Otagu kolem Dunedinu.[6][7]

Popis

Ilustrace pištce šedokrkého (John Gerrard Keulemans, 1888)

Tento malý pěvec dosahuje délky těla 13 cm. Samice váží kolem 13,5 g, samci 11 g.[8] Rozpětí křídel dosahuje 14–15 cm.[9] Korunka, záda, kostřec a ocas jsou červenohnědé. Na tváři a na krku se nachází šedé rozmazané skvrny. Od oka dozadu se táhne bílý proužek. Spodina je převážně světle šedožlutá od hrdla až po podocasní krovky, jejichž konečky jsou tmavé. Samec, samice i nedospělí jsou stejného vzevření.[8][10]Zobák je krátký a silný, světle šedorůžový s tmavě šedě zakončenou spodní čelistí. Duhovky jsou světle šedohnědé. Nohy jsou světle šedorůžové nebo šedohnědé.[9]

K záměně může dojít hlavně s pěvuškou modrou, kterou lze rozlišit mj. podle zobáku jemnějších tvarů, kratších hnědých noh a tmavě šedé hlavy, krku a hrudi. Dobrým rozpoznávacím znakem je i ekologie druhu – pěvuška se krmí u země a vyskytuje se běžně i samostatně, zatímco pištec šedokrký je hejnovitý pták, co se na zemi krmí jen výjimečně.[9]

Pištec šedokrký

Biologie

Pištci šedokrcí se často pohybují v hejnech, které rychle přelétávají vysoko v korunách stromů. Mají poměrně bohatý a hlučný vokální projev. Samci trylkují, melodicky hvízdají nebo vydávají důrazné krátké či-ro-rí-ro-rí-rí.[8] Živí se převážně bezobratlými živočichy jako jsou pavouci, brouci, mouchy, housenky a můry. Potravu doplňují ovocem. Potravu sbírají hlavně ve stromovém baldachýnu, pouze výjimečně se krmí na zemi.[6] Často jsou k vidění, jak hlavou dolů visí ne konečcích tenkých větviček korun stromů a hledají hmyz na spodní straně listů.[10]

Hnízdění

Hnízdo pištce šedokrkého má tvar hlubokého šálku

K zahnízdění dochází od konce září do počátku února. Hnízdo má tvar hlubokého šálku. Bývá umístěno v korunách stromů nebo v hustém křoví a staví jej pouze samice. Stavebním materiálem bývají vláknité proužky z kůry a listí, lišejníky a mech s vetkanými pavoučími sítěmi. Vystýlku tvoří tráva a peří. Samice klade 2–4 vejce o rozměrech cca 19×14 mm. Vejce jsou bílá až tmavě růžová s různou měrou malých červenohnědých skvrnek, které jsou koncentrovány u širšího konce vejce. Samice inkubuje kolem 17–21 dní. O ptáčata se starají oba rodiče po 18–22 dní. Pár často vychová 2 snůšky za jedno hnízdí období a v případě časného zániku snůšek se mohou pokusit o zahnízdění i 4× do roka.[10][6]

Nedospělí pištci se po opuštění hnízda shlukují do hejn o desítkách jedinců, která se rozpadnou někdy po skončení zimy. Na Jižním a Stewartově ostrově se jedná o hlavního hostitele kukačky dlouhoocasé (Urodynamis taitensis), která je několikanásobně větší než pištec. Nezřídka je tak k vidění, jak dospělý pištec vykrmuje několikanásobně většího nezletilce kukačky. Pokud se kukačka ocitne v blízkosti pištců, tito malí pěvci se ji často snaží agresivně odehnat.[6]

Ohrožení a ochrana

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený.[11] Druh je poměrně početný a běžný, nicméně lze předpokládat úbytek stavů po evropské kolonizaci Nového Zélandu, se kterou došlo k úbytku přirozených stanovišť (zejména nížinatých lesů) i zavlečení nepůvodních druhů predátorů jako jsou krysy, mustelidi a kočky.[6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ a b c Checklist Committee. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. 5. vyd. Wellington: Ornithological Society of New Zealand, 2022. Dostupné online. S. 211. (anglicky) 
  3. ↑ WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 200. (anglicky) 
  4. ↑ AIDALA, Zachary; CHONG, Nicola; ANDERSON, Michael G. Phylogenetic relationships of the genus Mohoua, endemic hosts of New Zealand’s obligate brood parasitic Long-tailed Cuckoo (Eudynamys taitensis). Journal of Ornithology. 2013-10-01, roč. 154, čís. 4, s. 1127–1133. Dostupné online [cit. 2023-02-24]. ISSN 2193-7206. DOI 10.1007/s10336-013-0978-8. (anglicky) 
  5. ↑ Master Lists [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e Heather, Robertson & Onley 2015, s. 412.
  7. ↑ MCKINLAY, B. Brown creeper | Pīpipi. nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2023-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b c Heather, Robertson & Onley 2015, s. 174.
  9. ↑ a b c Higgins & Peter (eds.) 2002, s. 1041.
  10. ↑ a b c Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. S. 275. (anglicky) 
  11. ↑ Mohoua novaeseelandiae [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22705400A94016920, 2016 [cit. 2023-02-23]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22705400A94016920.en. (anglicky) 

Literatura

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; PETER, J. M., 2002. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic birds. Svazek 6. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 0-19-553762-9. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj