Pavle Bakić

Pavle Bakić
Portrét
Pečeť Pavla Bakiće
Srbský despota
Období 1537
Předchůdce Stjepan Berislavić
Nástupce titul neobsazený
Náboženství srbská pravoslavná církev
Narození 1484
Šumadija
Úmrtí 9. října 1537 (ve věku 52–53 let)
Đakovo
Manželka Teodora
Potomci Margarita
Angelina
Rod Bakićové
Otec Komnen Bakić
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavle Bakić (srbskou cyrilicí: Павле Бакић, maďarsky: Bakics Pál; cca 1484 Šumadija – 9. října 1537 Đakovo) byl posledním titulárním srbským despotou. Byl jedním z nejvýznamnějších vojenských velitelů mezi srbskou šlechtou v Uherském království a bojoval proti Osmanské říši v několika bitvách, zejména v bitvě u Moháče (1526) a v bitvě u Vídně (1529). Padl v bitvě u Gorjani (1537).[1][2]

Život

Pavle Bakić měl turecký timar, stejně jako jeho otec, a byl pánem rozsáhlých statků kolem Venčace v Šumadiji, nazývaných „Bakićova země“. Osmanská říše si ho velmi vážila a měl právo vybírat daně (harač) od svého lidu.

Po konzultaci s Pálem Tomorim a Ludvíkem II. Uherským opustil Pavle Bakić se svou rodinou, pěti bratry a velkým počtem Srbů své území a odešel do Uher, kde za to získal město Lak a další statky. Se svými vojsky se v roce 1526 zúčastnil bitvy u Moháče.[3]

Po bitvě nebyli šajkaši stále vyplaceni za své služby. Ferdinand pokáral dvůr za to, že jim alespoň částečně nevyplatil dlužný plat. Bakić se znovu obrátil na Ferdinanda s varováním, že nevyplacení šajkašů by mohlo způsobit odcizení Srbů v jeho zemích, ale také v zemích Jana Zápolského a Osmanské říše. Také Ferdinanda informoval o pronásledování Srbů rakouskými úředníky a důstojníky.

Když vypukla válka o následnictví mezi Ferdinandem I. a Janem Zápolským, Bakić se přidal na stranu Zápolského. Po porážce Zápolského v bitvě u Tokaje v roce 1527 přešel na stranu Ferdinanda a zůstal mu věrný po zbytek svého života.[4] V roce 1528 Ferdinand potvrdil majetky Bakiće a jeho bratrů a jmenoval ho kapitánem srbské pěchoty, jízdy a říčních sil.

Během obléhání Vídně v roce 1529 byli srbští husaři pod velením Pavla Bakiće první, kdo se zapojil do boje s Turky, když zaútočili na hlavní město.[4] Po osmanském dobytí Sremu hledal Radoslav Čelnik útočiště v Bakićových državách, konkrétně v Győru. V listinách z roku 1534 Ferdinand opět potvrdil majetky Bakiće a jeho bratrů (Lak, Győr, Szombathely, Hédervár a všechny statky patřící k těmto městům). Pevnost Győr spravoval jeho maďarský spojenec hrabě György Cseszneky.

V té době byl předchozí držitel titulu srbského despoty, Stefan Berislavić, již mrtvý (1535) a titul zůstal neobsazený. Listina krále Ferdinanda ze dne 20. září 1537 označuje Pavla Bakiće za nového despotu a vyzývá všechny Srby, aby ho následovali jako srbského despotu.[4]

Pokusy krále Ferdinanda vytlačit Osmany ze Slavonského banátu a východních uherských žup (Požežská župa, Vukovská župa) s pomocí Pavla nebyly úspěšné. V roce 1537 se Bakićovi nepodařilo osvobodit Osijek od Osmanů, a proto se stáhl k Đakovu, kde padl v bitvě u Gorjani proti Osmanům. Mehmed Paša poslal jeho hlavu do Konstantinopole.[5]

Rodina

Oženil se s Teodorou a měl dvě dcery:

  • Margita, provdaná za barona Menyhérta Balassu
  • Angelina, provdaná za Imre Révaye, později za barona Imre Czobora de Czoborszentmihály

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pavle Bakić na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Gavrilović 1993, s. 42–44.
  2. ↑ Bataković 2005, s. 99.
  3. ↑ Gavrilović 1993, s. 42–43.
  4. ↑ a b c Gavrilović 1993, s. 43.
  5. ↑ Gavrilović 1993, s. 44.

Literatura

Související články

  • Osmanské Srbsko
Titulární srbský despota
Předchůdce:
Stjepan Berislavić 		1537
Pavle Bakić 		Nástupce:
titul neobsazený

Zdroj