Pavel Javor

Pavel Javor
Rodné jméno	Škvor
Narození	24. června 1916 Martinice
Úmrtí	22. ledna 1981 (ve věku 64 let) Montréal
Alma mater	Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Povolání	básník, spisovatel, právník a redaktor
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Pavel Javor, vlastním jménem Jiří Škvor (24. června 1916, Martinice - 22. ledna 1981, Montréal^[1]) byl český básník a poúnorový exulant.

Život

Vyrostl v agrárnické rodině, jeho otec Jan Škvor byl poslancem za agrární stranu a i on sám se od útlého mládí angažoval v různých dorosteneckých a mládežnických organizacích agrární strany. Po maturitě na reálném gymnáziu v Benešově (1935) studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, avšak v dokončení studia mu zabránilo nacistické uzavření vysokých škol v roce 1939. Tehdy se již zabýval literaturou, vydal první sbírku Zlatokop a hlásil se k literární skupině Aktivisté. V roce 1943 byl zatčen a poslán do německého pracovního tábora, kde byl až do konce války. Po osvobození v roce 1945 dokončil studia práv. Agrární strana již nebyla obnovena, stal se tudíž členem národně socialistické strany a také redaktorem Svobodného slova (stranického deníku národních socialistů). V únoru 1948 na něj byl vydán zatykač, podařilo se mu však uprchnout do západního Německa. Žil ve Stuttgartu a Würzburgu, kde se živil jako dělník. Později se zapojil i do činnosti Mezinárodní organizace pro uprchlíky. V roce 1950 odešel do Kanady, kde byl nejprve kovbojem na ranči na úpatí Skalistých hor. Poté odešel do Montréalu, kde se znovu začal živit jako dělník. V roce 1951 se stal redaktorem Radio Canada International, což byla mezinárodní rozhlasová stanice veřejnoprávní společnosti Canadian Broadcasting Corporation. V té době začal psát znovu poezii, jejímž tématem byl zejména exil. Typické jsou v ní pocity vykořeněnosti, stesku a naděje na návrat do vlasti (zejm. Daleký hlas). Zapojil se také do činnosti krajanských spolků. V roce 1955 začal pracovat na Faculté des lettres Montrealské univerzity, kde roce 1958 zde začal učit češtinu a českou literaturu. V roce 1956 podepsal spolupráci s Československou komunistickou rozvědkou, které podával informace z emigrace až do roku 1961 pod krycím jménem Orel. Na spolupráci přistoupil výměnou za umožnění výjezdu manželky Anny z ČSSR. V roce 1960 získal doktorát (Ph.D.), jeho doktorská práce se věnovala reflexi první světové války v české literatuře. V roce 1962 byl jmenován profesorem. Byl také členem Kanadské slavistické asociace, PEN-klubu nebo Společnosti pro vědy a umění v New Yorku. Ta vydávala exilový časopis Proměny, který on v letech 1971–1979 vedl. Založil v Montréalu rovněž Slovanské nakladatelství, kde pak vedl knižnici Dobrá kniha. V letech 1976–1977 redigoval básnickou edici Bílá růže v curyšském exilovém nakladatelství Konfrontace. V 70. letech se do jeho veršů stále více drala politika, například kritika západu za jeho smířlivost vůči komunistickému bloku (zejm. Krůpěje). V závěru života psal i prózu, vrcholným dílem je autobiografický román Kus života těžkého z roku 1967. V dalších prózách však, na rozdíl od veršů, se již povětšinou přichyloval k francouzštině.^[2]

Bibliografie

Básně

• Zlatokop (1938)
• Vítr v krovech (1941)
• Mladý čas (1941)
• Modré studánky (1944)
• Kalendář (1946)
• Polnice (1946)
• Pozdrav domů (1951)
• Chudá sklizeň (1953)
• Daleký hlas (1953)
• Nad plamenem píseň (1955)
• Nápěvy (1958)
• Hořké verše (1958)
• Nedosněno, nedomilováno... (1964)
• Chléb podaný hostu (1975)
• Jediný domov (1977)
• Krůpěje (1977)
• Nápěvy (1978)
• Torzo lásky (1981)

Prózy

• Tak na ně vzpomínáme (1957)
• Kus života těžkého (1967)
• Sa raison de vivre (1979)
• Pat et son maître (1979)
• Sir Clarence alias Pajda pes (1982)

Odkazy

Reference

Zdroj