Paleocenní–eocenní teplotní maximum

PTEM je krátká událost po které následuje eocenní klimatické optimum.

Paleocenní–eocenní teplotní maximum (anglicky Paleocene–Eocene Thermal Maximum, zkráceně PETM; případně Eocene Thermal Maximum 1, zkráceně ETM1) je označení pro klimatickou událost na přelomu paleocénu a eocénu před asi 56 miliony lety. Podle odhadu z roku 2011 došlo k vypuštění tisíců gigatun uhlíku do atmosféry a došlo ke zvýšení globální teploty o 5 až 8 °C. Masivní uvolňování uhlíku do atmosféry trvalo pod 20 000 let, celé teplé období trvalo asi 200 000 let.[1]

Průběh

Samotné příčiny PETM nejsou zcela jasné, často bývá uváděno náhlé uvolnění metanhydrátů z mořských sedimentů vyvolané masivní vulkanickou erupcí.[2][3] Metanhydráty byly patrně sekundární, kdežto hydrotermální průduchy primární příčinou.[4] Vulkanismus ale také mohl oddělit Arktidu od Atlantiku a změnit oceánské proudy.[5] I astronomické příčiny (Milankovičovy cykly) mohly hrát roli.[6] Vulkanismus v Severním Atlantiku je však patrně hlavní příčinou a vrcholil v době před 56 až 54 miliony let.[7]

Třebaže jenom málo skupin prodělalo velké vymírání,[1] následkem událostí došlo k dramatickým změnám ve složení fauny a flóry na souši i v oceánech.[3] Došlo k masivnímu úbytku bentických dírkonošců, jejich diverzita poklesla o 30 až 50 %.[1] Na souši zmizely některé paleocenní skupiny, avšak objevují se naopak sudokopytníci, lichokopytníci a z období na přelomu paleocénu a eocénu také pocházejí nálezy prvních euprimátů.[3]

V průběhu této události se hladiny oceánů ohřály v průměru asi o 2 °C a výrazně se také snížilo pH oceánských vod.[8] Na souši došlo k posunu podnebných pásů směrem k pólům.[9]

Po PETM se globální teploty vrátily na úroveň před PETM, avšak během takzvaného eocenního klimatického optima došlo k návratu globálních teplot na úroveň blízké úrovni během PETM.[2] Následoval trvalý přechod k chladnějšímu klimatu, s vyvrcholením a prudkým poklesem teplot na přelomu eocénu a oligocénu před 34 miliony lety.[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c MCINERNEY, Francesca A.; WING, Scott L. The Paleocene-Eocene Thermal Maximum: A Perturbation of Carbon Cycle, Climate, and Biosphere with Implications for the Future. Annual Review of Earth and Planetary Sciences. 2011-04-25, roč. 39, čís. 1, s. 489–516. Dostupné online. ISSN 0084-6597. DOI 10.1146/annurev-earth-040610-133431.  Archivováno 12. 3. 2020 na Wayback Machine.[1]
  2. ↑ a b THE EDITORS OF ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Paleocene-Eocene Thermal Maximum [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d BENTON, Michael. Vertebrate palaeontology. 4. vyd. Chichester, West Sussex: Blackwell Publishers, 2015. Dostupné online. S. 364. (anglicky) 
  4. ↑ University of Exeter. 'Tipping points' in Earth's system triggered rapid climate change 55 million years ago, research shows. phys.org [online]. 2021-08-31 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Curtin University. Volcanic surge narrowed seas during ancient global warming event. phys.org [online]. 2021-08-24 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ CARROLL, Matthew. Changes in Earth's orbit may have triggered ancient warming event. phys.org [online]. 2022-12-13 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ North Atlantic volcanic activity was a major driver of climate change 56 million years ago, study finds. phys.org [online]. [cit. 2023-08-21]. Dostupné online. 
  8. ↑ BABILA, Tali L.; PENMAN, Donald E.; STANDISH, Christopher D.; DOUBRAWA, Monika; BRALOWER, Timothy J.; ROBINSON, Marci M.; SELF-TRAIL, Jean M. Surface ocean warming and acidification driven by rapid carbon release precedes Paleocene-Eocene Thermal Maximum. S. eabg1025. Science Advances [online]. 2022-03-18. Roč. 8, čís. 11, s. eabg1025. Dostupné online. DOI 10.1126/sciadv.abg1025. (anglicky) 
  9. ↑ KORASIDIS, Vera. What ancient pollen tells us about future climate change. phys.org [online]. 2022-05-06 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

Související články

Zdroj