Originální zinkografie

Originální zinkografie (fr. paniconographie), zinkový lept[1] a novější fotozinkografie, heliozinkografie (fr. gillotage) je grafická technika pro tisk z výšky, při které se netisknoucí místa na zinkové matrici odstraňují vyleptáním. Jako zinkografie je obvykle označována planografická metoda nahrazující litografii, kterou zavedl Alois Senefelder.

Historie

Metodu zinkografie vynalezl Francouz Firmin Gillot roku 1852 jako prostředek k tisku kreseb. Roku 1860 ji Angličan Henry James nahradil fotomechanickým přenesením obrazu na fotocitlivou vrstvu na desce. V roce 1870 podobnou metodu, označovanou ve francouzštině jako gillotage, zavedl syn F. Gillota, Charles Gillot. Tato technika, určená k tisku černobílých ilustrací v časopisech a knihách, brzy nahradila starší grafické techniky a užívala se v knihtisku až do konce 20. století.[2] Kolem roku 1880 byla zavedena další inovace, která umožňovala tisk půltónových a barevných ilustrací.[3]

Jedním z prvních umělců pracujících touto technikou (s využitím mastných litografických prostředků či asfaltového laku) byl William Blake.[4]

Postup

Štoček pro originální zinkografii tvoří zinková nebo měděná deska, jejíž povrch se zmatní nasyceným roztokem kamence s přídavkem kyseliny dusičné. Kresba se provádí mastnou litografickou křídou, litografickou tuší nebo roztokem asfaltu v benzolu. Půltóny je možno vytvořit předem pomocí akvatintového zrna, nebo po zhotovení kresby stříkáním laku pomocí kartáčku a sítka. Deska se pak opakovaně leptá ředěnou kyselinou dusičnou (měděná deska chloridem železitým) a dostatečně vyleptané plochy se postupně zakrývají asfaltovým lakem.[5] Hotový štoček se tiskne v knihtiskařských strojích.[6]

Pro tisk fotografických předloh se zinková deska pod infračerveným světlem opatřila fotocitlivou vrstvou emulze (polyvinylalkohol + senzibilátor) a usušila. Na ni se kontaktním způsobem přenesl předem připravený rastrový negativ obrázku, prosvítil UV světlem a deska se pak vyvolala. Osvícená místa emulze ztuhla a přilnula k podkladu, zatímco neosvícené partie bylo možno odmýt vodou. Poté se deska obarvila červeným barvivem, aby bylo možno zkontrolovat případné defekty krytu, lehce vypálila a leptala.[7]

Reference

  1. ↑ Baleka J, 1997, s. 390-391
  2. ↑ Michálek O, 2014, s. 27
  3. ↑ The Free Dictionary: Zincography
  4. ↑ Jánská P, 2010, s. 19
  5. ↑ Krejča A, 1981, s. 51
  6. ↑ Jánská P, 2010, s. 25
  7. ↑ Michálek O, 2014, s. 28

Literatura

  • Petra Jánská, Rozpoznání a optické porovnání grafických a polygrafických technik, bakalářská práce, Fakulta restaurování v Litomyšli, Univerzita Pardubice 2010
  • Jan Baleka, Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Academia Praha 1997, ISBN 80-200-0609-5
  • Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981
  • Henry James, Photo-zincography, Forbes&Bennett, Southampton 1860 (2. vydání: Alexander de Courcy Scott, Henry James, On photozincography and other photographic processes, 1863)

Externí odkazy

Zdroj